ECLI:CZ:US:2018:2.US.546.18.1
sp. zn. II. ÚS 546/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Plachého, zastoupeného JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou se sídlem Žižkova 12, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2017 č. j. 4 VSPH 1877/2017-B-186 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2017 č. j. KSCB 41 INS 13745/2012-B-171, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů v insolvenčním řízení, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že bylo neoprávněně odmítnuto jeho odvolání jako opožděné, které prostřednictvím právní zástupkyně podal proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 4. 2017 (KSCB 41 INS 13745/2012-B-151), jímž soud vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení majetku dlužníka zajištěným věřitelům, přiznal insolvenčnímu správci nárok na odměnu a uložil mu podat zprávu o vydání výtěžku zajištěným věřitelům.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněném opravném prostředku, polemizoval s výkladem právních předpisů a tvrdil, že jeho právní zástupkyně podala dne 10. 5. 2017 odvolání včas v zákonné lhůtě. Dle jeho tvrzení 15. denní lhůta k podání odvolání mu běžela až od data, kdy mu bylo usnesení doručeno zvláštním způsobem (vhozeno do domovní schránky ne dříve než dne 26. 4. 2017). Na posouzení včasnosti podání odvolání by nemělo mít vliv to, že soud doručil usnesení do datové schránky právní zástupkyně stěžovatele dne 24. 4. 2017, protože se jedná o písemnost, kterou soud musí doručit i dlužníkovi.
4. Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení, neboť mu nebylo umožněno podat odvolání, přestože lhůta ještě neuplynula. Na podporu svého tvrzení poukázal na názor Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, že potvrzující rozhodnutí mělo být doručeno i dlužníkovi a zákonná lhůta k podání odvolání ještě neuplynula. Dále stěžovatel poukázal na průtahy v řízení, nerespektování názorů soudů vyšší instance a na porušení práva na nestranného a zákonného soudce. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil obsáhlý spisový materiál, aby Ústavní soud se seznámil s nejdůležitějšími skutečnostmi, které prokazují, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a prostudoval přiložený spisový materiál, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. V projednávané věci stěžovatel odvoláním napadl usnesení krajského soudu ze dne 20. 4. 2017 (KSCB 41 INS 13745/2012-B-151), jímž soud vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení majetku dlužníka zajištěným věřitelům, přiznal insolvenčnímu správci nárok na odměnu a uložil mu podat zprávu o vydání výtěžku zajištěným věřitelům, krajský soud je odmítl podle §208 odst. 1 o. s. ř. jako opožděné. V odůvodnění uvedl, že uvedené usnesení bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele i jemu dne 24. 4. 2017. Lhůta 15 dnů k podání odvolání začala běžet dne 25. 4. 2017 a skončila dne 9. 5. 2017. Odvolání bylo doručeno krajskému soudu dne 10. 5. 2017, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
8. Stěžejní námitkou stěžovatele, kterou učinil rovněž předmětem ústavní stížnosti, bylo posouzení, zda bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zda na věc dopadá zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, v platném znění (dále jen "insolvenční zákon"). Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí dospělo.
9. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění usnesení krajského soudu i vrchního soudu ve shodě s §169 o. s. ř. byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů (§7, §71 odst. 1, §75 insolvenčního zákona ve spojení s §50b o. s. ř.), z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné opožděné odvolání stěžovatele projednat. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud i vrchní soud se řádně zabývaly posouzením této otázky a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu. Tento závěr ostatně odpovídá ustálené rozhodovací praxi, že v případě zastoupení dlužníka zástupcem s procesní plnou mocí (pro celé řízení, neomezené či generální plné moci), se rozhodnutí doručují právnímu zástupci dle §50b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 33 Odo 1061/2005).
10. Ústavní soud, s odkazem na svoji judikaturu, k této problematice podotýká, že teprve nedostatečná procesní aktivita vyvolala nepříznivé následky pro stěžovatele, jež spočívala v tom, že stěžovatel podal odvolání po stanovené 15 denní lhůtě. Jde o naprosto přirozený a obvyklý důsledek uplatnění principu vigilantibus iura scripta sunt vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoli dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na průtahy v řízení, nerespektování názorů soudů vyšších instancí a dovolával se ochrany svého práva na nestranného a zákonného soudce, aniž by tato tvrzení blíže odůvodnil, proto se nemohl Ústavní soud tvrzením stěžovatele dále zabývat. Nad rámec řečeného Ústavní soud podotýká, že podmínky pro vznik odpovědnosti státu za průtahy v soudním řízení, resp. pro vznik nároku na případnou kompenzaci za tento nesprávný úřední postup, jsou (na základě ústavního zakotvení v čl. 36 odst. 3 Listiny) podrobně vymezeny zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
12. Lze tak shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v soudním řízení, v němž nebylo shledáno či prokázáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatel při dodržení pravidel řízení o ústavní stížnosti namítal. Napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu