ECLI:CZ:US:2018:2.US.563.18.1
sp. zn. II. ÚS 563/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem Plaská 612/40, Praha 5, proti postupu Policie České republiky a Vrchního státního zastupitelství v Praze, spočívajícím v jeho sledování a vyjádřeném rozhodnutími Vrchního státního zastupitelství v Praze o povolení sledování ze dne 14. září 2017, 13. října 2017 a 9. listopadu 2017, všechna ke sp. zn. V12/2017-NCOZ/8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve včasně podané ústavní stížnosti namítá, že v důsledku jiného zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie ČR, došlo k porušení jeho práva na soukromý a rodinný život zaručeného čl. 10 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Proti stěžovateli je vedeno několik trestních řízení. V souvislosti s trestním řízením vedeným pro zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 2, 4, písm. a) trestního zákoníku a zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 trestního zákoníku, bylo vrchním státním zastupitelstvím 14. září 2017 povoleno sledování stěžovatele a 13. října 2017 pak venkovních prostor jeho rodinného domu podle §158 odst. 1, 2 trestního řádu; 9. listopadu 2017 bylo vydáno dodatečné povolení šestiminutového sledování stěžovatele. Ke sledování stěžovatele orgány činné v trestním řízení přistoupily, jelikož jej podezřívaly, že jedná účelově a obstruuje trestní řízení tím, že se nedostavuje k seznámení se s výsledky vyšetřování. Jako důvod přitom uváděl svůj nedobrý zdravotní stav. Stěžovatel sdělil psychiatrovi, že má těžké deprese, zamyká se doma, má paniku z lidí, nechodí ven a v bytě si zatemňuje; z důvodu tvrzeného zhoršení zdravotního stavu ošetřující lékař stěžovateli vystavil potvrzení o pracovní neschopnosti, na které se stěžovatel odvolával. Vrchní státní zastupitelství povolilo 14. září 2017 sledování stěžovatele, aby ověřilo, zda obviněný skutečně nevychází z domu a zda se vyhýbá kontaktu s lidmi. Vrchní státní zastupitelství povolilo sledování i 13. října 2017, přičemž v povolení uvedlo, že se stěžovatel kontaktu s lidmi nevyhýbá, vyzvedává si léky v lékárně a zásilky na poště; došlo tak k závěru, že tvrzení stěžovatele jsou nepravdivá, a povolilo proto sledování venkovních prostor vstupu do rodinného domu, kde se stěžovatel zdržoval. Policejní orgán pak 8. listopadu 2017 provedl šetření v místě bydliště stěžovatele a zaznamenal stěžovatele, jak ve dveřích domu hovoří s neznámým mužem; toto sledování vrchní státní zastupitelství dodatečně povolilo podle §158d odst. 5 trestního řádu.
3. Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že udělení souhlasu se sledováním stěžovatele bylo nezákonné, jelikož nesplňovalo náležitosti vyžadované §158d odst. 4 trestního řádu, konkrétně dle stěžovatele neexistovalo podezření z konkrétní trestné činnosti, které podmiňuje povolení sledování. Podle stěžovatele bylo záměrem policejního orgánu sledovat obviněného s cílem zjistit jeho aktuální zdravotní stav, ale nikoli objasnit podezření z páchání konkrétní trestné činnosti. Stěžovatel navíc uvádí, že zvolené prostředky byly neproporční, a to zejména v okamžiku, kdy byli přibráni znalci k zjištění zdravotního stavu stěžovatele a v okamžiku, kdy sledování bylo prováděno zcela demonstrativním a ostentativním způsobem.
4. Vrchní státní zastupitelství se k ústavní stížnosti na žádost Ústavního soudu vyjádřilo. Uvedlo, že podle §158d trestního řádu sledování osob a věcí nemůže sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení, přičemž použití takového sledování je vždy subsidiární. Za skutečnost důležitou pro trestní řízení však vrchní státní zastupitelství považuje v souladu s §89 odst. 1 trestního řádu i zdravotní stav pachatele, který může mít vliv nejen na meritorní rozhodnutí, ale i na další postup trestního stíhání. Zjištění vnějších projevů deklarovaného závažného zdravotního stavu stěžovatele může být tedy podle vrchního státního zastupitelství předmětem sledování osob a věcí v souladu s §158d trestního řádu. Dále se vrchní státní zastupitelství domnívá, že pokud byla tvrzení stěžovatele o panice z lidí, nevycházení ven a zatemňování v bytě pravdivá, pak by sledováním nijak nebylo zasaženo do práv a svobod stěžovatele; pozorování stěžovatele ve zdravotnickém ústavu podle §116 odst. 2 trestního řádu pak vrchní státní zastupitelství vyhodnotilo jako nepoměrně větší zásah do práv a svobod stěžovatele než jeho sledování.
5. Toto vyjádření vrchního státního zastupitelství bylo zasláno stěžovateli k duplice. Ten s názorem vrchního státního zastupitelství nesouhlasil a uvedl, že jediným legitimním důvodem k povolení sledování je dostatečně konkrétní podezření na páchání konkrétní trestné činnosti; taková zjištění však jednotlivá rozhodnutí vrchního státního zastupitelství podle stěžovatele neobsahují. Svoji ústavní stížnost pak stěžovatel doplnil odkazem na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 3. 2018, kterým byl zamítnut návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby, aby se v ní mohl seznámit se spisem. Důvodem pro toto rozhodnutí byla podle stěžovatele zejména skutečnost, že ukončit přípravné řízení je dle názoru soudu možné, aniž by se stěžovatel osobně zúčastnil prostudování spisu, a to zejména v situaci, když stěžovatel byl na možnost seznámení se se spisem opakovaně upozorněn a když jsou k dispozici důkazy o tom, že stěžovatel byl schopen účasti na takovém úkonu.
II.
6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, dokumentů dokládajících postup orgánů činných v trestním řízení a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí, opatření či zásahů z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
9. Ústavní soud setrvale judikuje, že k omezení soukromí může ze strany veřejné moci dojít jen výjimečně a jen, je-li to nezbytné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549), bod 15]. Listina v čl. 10 odst. 2 zaručuje právo na soukromý a rodinný život, resp. ochranu před neoprávněným zasahováním do něj. Operativně pátrací prostředky, mezi které patří sledování osob a věcí, tak nesmí sledovat jiný účel než získání informací o skutečnostech důležitých pro trestní řízení (§158b odst. 2 trestního řádu). Zdravotní stav obviněného je takovou skutečností důležitou pro trestní řízení [srov. např. §89 odst. 1 písm. d) trestního řádu]; obdobně je jím jednání obviněného, který by se v důsledku předstíraného nepříznivého zdravotního stavu vyhýbal konkrétním úkonům trestního řízení.
10. Sledování podle §158d odst. 2 trestního řádu pak lze uskutečnit pouze na základě písemné žádosti, která musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. Orgány činné v trestním řízení v případě stěžovatele interpretovaly toto ustanovení způsobem, dle kterého pod pojem "konkrétní trestná činnost" podřadily i skutečnosti důležité pro trestní řízení. Ústavní soud neshledal, že by takovým postupem, tedy výkladem §158d odst. 2 trestního řádu ve smyslu §158b odst. 2 trestního řádu, došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Takový extenzivní výklad Ústavní soud shledává jako racionální v posuzovaném případě s ohledem na jeho skutkové okolnosti i proto, že si je vědom nutnosti efektivity postupu orgánů v trestním řízení, ke které patří i potřeba zjišťovat, zda obviněný nepředstírá nepříznivý zdravotní stav, v důsledku čehož by se mohl vyhýbat trestnímu řízení.
11. Žádosti policejních orgánů ze dne 13. září 2017, 13. října 2017 a 9. listopadu 2017 jsou podrobně odůvodněny z hlediska trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu, stejně jako z hlediska potřebnosti takového sledování, které pak detailněji rozebírají i povolení vydaná 14. září 2017, 13. října 2017 a 9. listopadu 2017. Prvotní povolení bylo vydáno z důvodu minulých rozporů mezi tvrzeními stěžovatele a skutečností týkajících se jeho zdravotního stavu, a proto, že se stěžovatelův ošetřující lékař vyjádřil při vydání pracovní neschopenky pro stěžovatele, že "není schopen během 15 minutového jednání s pacientem posoudit, zda zdravotní obtíže jsou pouze předstírané, či zda se jedná o skutečně psychické problémy" (žádost z 13. září 2017, str. 12). V žádostech z října a listopadu 2017 pak byly reflektovány i zjištěné rozpory mezi sděleními stěžovatele ošetřujícímu lékaři a orgánům činným v trestním řízení a jeho jednáním. Povolení sledování tedy bylo vydáno v trestním řízení, které je vedeno pro podezření z konkrétní trestné činnosti. Skutečnosti zjišťované sledováním stěžovatele se sice netýkaly přímo konkrétní trestné činnosti, ale byly podstatné pro řádný průběh trestního řízení, a proto vzhledem k výše odůvodněnému výkladu §158d odst. 2 trestního řádu nebylo porušeno právo stěžovatele na soukromý a rodinný život. Jak správně poznamenalo ve svém vyjádření vrchní státní zastupitelství, pokud stěžovatel tvrdil, že se doma zamyká, má paniku z lidí, nechodí ven a v bytě si zatemňuje, tak jej skryté sledování nemohlo výrazně omezit na jeho právech. Podobně Ústavní soud akceptuje názor vrchního státního zastupitelství, že sledování osoby je menším omezením než pozorování ve zdravotnickém ústavu a že tedy nepřichází v úvahu argumentace proporcionalitou možných přijatých opatření (a to i z krátkodobého hlediska).
12. Ústavní soud tedy nemůže souhlasit se stěžovatelem, že je na místě označit jednání orgánů činných v trestním řízení za vědomé zneužití či překročení jejich pravomoci, které mělo demonstrovat státní moc za jediným účelem, a to zastrašit stěžovatele a osoby, které s ním přicházejí do styku, a pokračovat v dehonestaci jeho osoby. Napadený postup orgány činné v trestním řízení dostatečně odůvodnily a opřely o argumentaci zjištěnými skutečnostmi, platnou právní úpravou i účelem trestního řízení. Ústavní soud neshledal, že by postupem Policie ČR a Vrchního státního zastupitelství v Praze byla porušena stěžovatelova práva na soukromý a rodinný život a na spravedlivý proces.
13. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 29. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu