ECLI:CZ:US:2018:2.US.582.18.1
sp. zn. II. ÚS 582/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Natalie Beznosiuk, zastoupené JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 6. 12. 2017, č. j. MV-130027-4/SO-2017, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 7. 8. 2017, č. j. OAM-6424-6/DV-2017, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených správních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, neudělilo stěžovatelce dlouhodobé vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání (účast v právnické osobě a samostatně výdělečná činnost - manikérka a realitní makléřka) na území České republiky, a to dle ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), neboť i přes provedení pohovoru a vyhodnocení předložených dokladů se v případě stěžovatelky nepodařilo ověřit údaje uvedené v její žádosti, týkající se samotného účelu pobytu, kterým je podnikání v režimu dlouhodobého víza. Na základě žádosti stěžovatelky o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v záhlaví citovaným rozhodnutím dospěla k závěru, že důvody neudělení dlouhodobého víza stěžovatelce nadále trvají.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že správní orgány svým závěrem - že podání její žádosti o udělení dlouhodobého víza je ryze formální záminkou pro získání dlouhodobého pobytového oprávnění na území České republiky - překročily svoji diskreční pravomoc. Správní orgány přitom tento závěr opírají o skutečnost, že oproti její předchozí žádosti stěžovatelka diametrálně změnila své podnikatelské plány. Uvedená změna podnikatelských plánů je však podle stěžovatelky v zemích s tržní ekonomikou naprosto běžná. Navíc jestliže argumentace obsažená v odůvodnění napadených rozhodnutí je spojena s dříve podanou žádostí stěžovatelky, jde ze strany správních orgánů o porušení zákona o pobytu cizinců. Správní orgány tím, že ve věci stěžovatelky vyžadovaly, aby doložila smluvní vztahy s odběrateli a dodavateli, opomenuly, že bez povolení dlouhodobého pobytu nelze takové smluví vztahy uzavírat. Stěžovatelka také poukazuje na to, že jednotlivá oprávnění, daná fyzické osobě živnostenským oprávněním a právnické osobě zápisem v obchodním rejstříku, se vzájemně nevylučují. Pokud jde o návrh na zrušení §171 písm. a) zákona o pobytu cizinců, kterým je rozhodnutí o neudělení víza vyloučeno ze soudního přezkumu, stěžovatelka namítá, že citované ustanovení je v rozporu s právem na soudní ochranu.
II.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není ani běžnou třetí instancí a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje provedená hodnocení svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ústavní soud konstatuje, že problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se v minulosti již zabýval v řadě případů. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (vyhlášen pod č. 234/2012 Sb., dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud připomněl, že veškerá jeho rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum s tím, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (vyjma unijních občanů).
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost. Neshledal však, že by postup správních orgánů skýtal vady, které mu stěžovatelka přisuzuje. Zákonným důvodem pro neudělení dlouhodobého víza byla podle napadených rozhodnutí skutečnost, že stěžovatelka podle vlastního tvrzení nehodlá na území České republiky plnit povinnosti vyplývající z funkce jednatelky obchodní společnosti, neboť tím se bude zabývat její manžel, přičemž zřetelná nepřipravenost stěžovatelky k provozování jakékoli živnosti vlastním jménem na vlastní zodpovědnost vzbuzuje pochybnosti o jejích skutečných záměrech.
K uvedenému Ústavní soud podotýká, že rozhodovacímu procesu ve věcech udělení víza je vlastní jistá míra abstrakce a obecnosti, neboť mnohdy je třeba vycházet z určitých předpokladů, a nikoli objektivně zjistitelných skutečností. Požadavek na obstarání vyčerpávajících, přesných a podrobných podkladů by totiž ve svém důsledku vedl k popření smyslu rozhodování o udělení víza. Zamýšlené jednání cizinců totiž nelze dopředu naprosto jednoznačně identifikovat a kvalifikovat. I dostatečně podložené obavy či nejasnosti mohou být důvodem způsobilým k neudělení víza, resp. k zamítnutí žádosti o nové posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1149/13 ze dne 13. 6. 2013).
Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány v tomto řízení o nenárokovém požadavku nepřekročily pravomoci, které jsou jim limitovány čl. 2 odstavcem 2 Listiny, respektive čl. 2 odstavcem 3 Ústavy, ve spojení s čl. 1 odstavcem 1 Ústavy. Správní rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně odmítl i stěžovatelčin návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu