ECLI:CZ:US:2018:2.US.6.18.1
sp. zn. II. ÚS 6/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Byty Koterovská s.r.o., sídlem Plánská 478/10, Plzeň, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 23 Cdo 2792/2017-380, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti Zlatý dům, s.r.o., sídlem Koterovská 514/70, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 1. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 1. 2017 č. j. 12 Co 450/2016-354 byl potvrzen rozsudek Okresního soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 7. 2016 č. j. 28 C 219/2014-324, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 883 780 Kč s příslušenstvím.
3. Z rozsudku okresního soudu se podává, že uvedená částka měla představovat bezdůvodné obohacení, které mělo vedlejší účastnici vzniknout tím, že stěžovatelka na jejích pozemcích bez právního důvodu zbudovala na vlastní náklad parkovací stání. Podstatou sporu byla otázka, zda byla mezi oběma stranami uzavřena smlouva o dílo. Stěžovatelka tvrdila, že dílo provedla bez toho, aby takovouto smlouvu uzavřela, v důsledku čehož se na její úkor bezdůvodně obohatila vedlejší účastnice. Toto tvrzení dokládala především svazkem obsahujícím pouze smlouvu o smlouvě budoucí směnné a o zřízení věcného břemene v originále, kterou s vedlejší účastnicí uzavřela dne 10. 3. 2011. Z obsahu této smlouvy, jejíž existenci ani platnost účastníci nenamítali, jednoznačně vyplynulo, že její nedílnou součástí je jako příloha č. 2 i smlouva o dílo, která však nebyla součástí stěžovatelkou předloženého svazku. Vedlejší účastnice své tvrzení o uzavření smlouvy o dílo prokazovala kopií listiny nadepsané jako smlouva o dílo. Jejím předmětem je závazek stěžovatelky provést stavební a terénní úpravy spočívající ve vytvoření zpevněné dlážděné plochy ze zámkové dlažby pro parkování automobilů na blíže specifikovaném pozemku v jejím výlučném vlastnictví za dohodnutou cenu 60 000 Kč s tím, že tato cena byla zaplacena v hotovosti před podpisem smlouvy a stěžovatelka převzetí této částky potvrzuje podpisem této smlouvy. Uvedená cena měla být stanovena pouze formálně s přihlédnutím k tomu, že zhotovení díla na náklady stěžovatelky bylo provázáno s uzavřením směnné smlouvy, na základě které stěžovatelka nabyla hodnotnější pozemky od žalovaného bez jakékoli kompenzace. Pro případ, že by po provedení díla nedošlo k uzavření směnné smlouvy, byla ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednána smluvní pokuta 800 000 Kč, jež v podstatě koresponduje s částkou, jejíž zaplacení nyní žádá stěžovatelka.
4. Krajský soud neměl pochybnosti o tom, že smlouva o dílo uzavřena byla. V opačném případě by neměla smysl smlouva o uzavření budoucí smlouvy směnné a o zřízení věcného břemene chůze a jízdy k parkovacím stáním, která byla na základě smlouvy o dílo vybudována. Tvrzení vedlejší účastnice, že se stěžovatelkou uzavřela smlouvu o dílo, je podpořeno i výpovědí svědkyně Mgr. Dany Pasovské, která se na uzavření smluv podílela, stejně jako stavem svazku předloženého žalobcem, který vykazuje známky toho, že byl rozpojen, což svědčí o možnosti, že z něj byla smlouva o dílo vyňata.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 2792/2017-380 odmítl, neboť nebyly naplněny podmínky jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. Podle jeho názoru okresní soud postupoval při provedení důkazu kopií listiny v souladu s §132 občanského soudního řádu, který mu neukládá povinnost provádět důkaz listiny pouze jejím originálem. V tomto směru nedošlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ostatní námitky nebyly s to založit přípustnost dovolání. Tento závěr se týká tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, jakož i námitek nevěrohodnosti svědecké výpovědi Mgr. Dany Pasovské a neprovedení stěžovatelem navrhovaného výslechu svědka. Ze stejných důvodů nebyly shledány důvodnými námitky stěžovatelky, že nebyl vypracován znalecký posudek ke zjištění možné manipulace s originálem smlouvy o uzavření budoucí smlouvy směnné, ani že nedošlo k unesení důkazního břemene ze strany vedlejší účastnice k prokázání existence smlouvy o dílo. Žádná z těchto skutečností nebyla podstatná pro rozhodnutí krajského soudu.
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka má za to, že dovolací soud se v napadeném usnesení nedostatečným způsobem vypořádal s jejími námitkami uplatněnými v dovolání, čímž porušil její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto námitky, směřující především proti rozsudku krajského soudu, opakuje také v ústavní stížnosti. Jde především o nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku. Dále stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o dílo, když předložila pouze kopii této smlouvy, navíc obsahující podpis jen jednoho z jednatelů stěžovatelky. Důkaz kopií listiny neměl být správně vůbec proveden. Pokud jde o výpověď Mgr. Dany Pasovské, stěžovatelka zpochybňuje její důvěryhodnost s ohledem na existenci smluvního vztahu o zastoupení s vedlejší účastnící, pro kterou připravovala veškerou smluvní dokumentaci a vyřizovala právní záležitosti. Tato svědkyně měla potvrdit existenci smlouvy o dílo. Stěžovatelka nakonec nemůže souhlasit ani s názorem, že z jí předloženého svazku listin byla vyňata smlouva o dílo. Krajský soud tento závěr nepodložil příslušným znaleckým posudkem. Skutková zjištění, která učinily obecné soudy, měla být podle jejího názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
IV.
Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností a k ní připojenými listinami, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky ohledně skutkových závěrů obecných soudů, které jsou podle jejího názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení hodnotil pouze to, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady projednatelnosti dovolání, včetně předpokladů jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. Sám tak sice žádná skutková zjištění nečinil, při posouzení otázky přípustnosti dovolání se však zabýval relevancí jednotlivých námitek, které směřovaly buď proti postupu obecných soudů při hodnocení důkazů, nebo přímo proti jejich skutkovým závěrům, jež samotné ale dovoláním relevantně zpochybněny být nemohou. V případě těch námitek, které bylo lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, dovolací soud neshledal, že by se krajský soud jakkoli odklonil od jeho dosavadní judikatury.
11. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se s otázkou přípustnosti řádně vypořádal a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, aniž by se dopustil libovůle či jakéhokoli jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nad rámec lze dodat, že z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Jejich rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť v nich jsou logickým a přesvědčivým způsobem vysvětleny úvahy, na jejichž základě učinily své skutkové závěry. V podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění rozsudků krajského soudu a okresního soudu, jehož jednotlivé relevantní pasáže není třeba na tomto místě opakovat.
12. Protože napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu