ECLI:CZ:US:2018:2.US.689.18.1
sp. zn. II. ÚS 689/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Architektonické studio Gama, s. r. o., se sídlem Vídeňská 405, Praha 4, právně zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, AK se sídlem Jugoslávských partyzánů 1599/31, Praha 6, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017 č. j. 91 Co 123/2017-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení výroku o nákladech řízení v rozsudku odvolacího soudu, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud napadeným výrokem rozsudku porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když rozhodl o nákladech řízení vedených před soudy obou stupňů nejasným a nepřezkoumatelným způsobem. Podle výroku III. napadeného rozsudku výše nákladů řízení dosáhla částky ve výši 189 084,30 Kč, přičemž podle jeho odůvodnění náklady řízení tvoří mimo soudního poplatku mimosmluvní odměna advokáta stěžovatelky za 8,5 úkonu právní služby po 11 460 Kč, které soud považoval za účelně vynaložené v rámci řízení před soudem prvního stupně. Městský soud v Praze považoval další tři úkony právní služby za neúčelně vynaložené náklady, avšak k těmto "neúčelně" vynaloženým nákladům se dále nevyjádřil a nenastínil, které za náklady za "neúčelně vynaložené" považuje.
3. Stěžovatelka se domnívá, že neopomenutelným prvkem práva na spravedlivý proces představuje zásada "audiatur et altera pars", která je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující stěžovateli jakožto účastníkovi řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Stěžovatelka se domnívá, že ačkoli se rozhodování o nákladech řízení pokládá za otázku podružnou, je i přesto jako takové integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení musí dopadat postuláty spravedlivého procesu.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít i citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu však nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
7. Odůvodnění napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu je sice stručné, přesto z něj v základních obrysech vyplývá, jakým způsobem byly náklady řízení vypočítány a Ústavní soud toto odůvodnění považuje s ohledem na řešenou problematiku co do svého rozsahu postačující.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu