ECLI:CZ:US:2018:2.US.711.18.1
sp. zn. II. ÚS 711/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Brychty, zastoupeného Mgr. Josefem Kameníkem, advokátem v Jihlavě, Palackého 1299/25, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2017 č. j. 29 A 75/2015-68 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 As 225/2017-68, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel dne 6. 10. 2014 podal návrh na opravu chyby v katastrálním operátu spočívající v nesprávné výměře parcel č. X1, č. X2 a č. X3 v katastrálním území Moravské Budějovice. K tomuto návrhu připojil mj. kupní smlouvu ze dne 27. 12. 1977, kterou jeho rodiče nabyli vlastnické právo k dotčeným pozemkům s tehdejší celkovou výměrou 1005 m2 a výstup z katastru nemovitosti ze dne 17. 9. 2014, dle něhož celková výměra dotčených parcel (již ve vlastnictví stěžovatele) činí 841 m2, tedy o 164 m2 méně oproti předchozímu stavu.
3. Krajsky soud v Brně žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. V rozsudku zejména konstatoval, že namítané výměry zjevně nejsou chybou v platném katastrálním operátu, neboť jsou plně v souladu s výsledky měření daných pozemků v 80. letech 20. století; vnitřní konzistence katastrálního operátu je zachována. Podmínky pro postup podle ustanovení §36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitosti (katastrální zákon) podle napadeného rozsudku krajského soudu tedy nebyly dány, o chybu ve smyslu uvedeného ustanovení se nejedná.
4. Stěžovatel ve své kasační stížnosti mimo jiné namítl i to, že v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud naznačuje, že stěžovatel již proti katastrálnímu operátu jednou brojil, jak ve správním řízení, tak následně i v režimu správního soudnictví. V takovém případě by zde však byla dána překážka věci rozhodnuté a správní soud měl návrh dle §46 písm. a) s. ř. s. odmítnout. Pokud to neudělal a věc projednal meritorně a žalobu zamítl, je to podle stěžovatele poněkud zvláštní situace, protože důvody rozhodnutí nekorespondují s vlastním odůvodněním rozhodnutí soudu. Stěžovatel má za to, že se jedná o nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, přičemž tato vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
5. Nejvyšší správní soud se ve svém napadeném rozsudku ztotožnil s argumentací krajského soudu. Podle něj nelze postupovat dle §36 katastrálního zákona, pokud ke změně výměr dotčených pozemků na hodnoty, které jsou dnes evidovány, došlo v rámci vyhotovení katastrálního operátu v roce 1987, přičemž stávající operát z roku 2004 hodnoty vytyčené v roce 1987 převzal. Jediná změna, k níž došlo, bylo překlopení mapy do digitální verze. Správní orgány při vyhotovení stávajícího operátu z roku 2004 vycházely z údajů a listin založených v předchozím operátu, předně z mapování z 80. let minulého století, které bylo zakončeno v roce 1987 vyhotovením základní mapy velkého měřítka. Podle správních soudů je podstatou stěžovatelových námitek spor o vlastnické právo k části pozemků (včetně otázky přesného vytyčení hranice mezi pozemky), takový spor ovšem nenáleží do kompetence správních soudů. Podle Nejvyššího správního soudu k ochraně vlastnického práva stěžovatele v takovéto situaci nemůže sloužit postup podle §36 katastrálního zákona, konkrétně postup správního orgánu spočívající v opravě chyby v katastrálním operátu, ale slouží k tomu žaloba v civilním soudnictví. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl též to, že krajskému soudu nelze vytýkat, že se nevěnoval zvlášť každému z mnoha dílčích argumentů, které stěžovatel před krajským soudem vznesl, nejdůležitější je to, že krajský soud správně vysvětlil, že pro aplikaci §36 katastrálního zákona v tomto případě nebylo místo.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti soudům vytýká nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. Poukazuje na to, že od roku 1987 doposud nebyl střediskem geodezie (následně katastrálním úřadem) předložen stěžovateli požadovaný dokument podepsaný rodiči, jako důkaz, že rodiče byli střediskem geodezie o obnově operátu evidence nemovitostí informováni, a změna v evidenci nemovitostí byla provedena za účasti a s vědomím rodičů stěžovatele. Dále se domnívá, že soudci, kteří o jeho věci rozhodovali, jsou podjatí a nesouhlasí se způsobem, jímž se s touto otázkou Nejvyšší správní soud vypořádal. Stěžovatel je přesvědčen, že v návaznosti na skutečnosti, které byly katastrálnímu úřadu prokazatelně známé, byl i bez návrhu z "úřední povinnosti" povinen opravit chybné údaje v katastru na příslušných listech vlastnictví a zapsat výměry pozemků uvedené v kupní smlouvě uzavřené stěžovatelovými rodiči v roce 1979. V doplnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel dodává, že Nejvyšší správní soud se dle názoru stěžovatele nedostatečně vypořádal s tvrzeními stěžovatele obsaženými v doplněné kasační stížnosti ze dne 19. 11. 2017, týkající se argumentů ohledně překážky věci rozhodnuté v dané záležitosti, která byla původně vedena Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 29 A 75/2015, a to za situace, jestliže byla obdobná věc již v minulosti řešena týmž soudem pod sp. zn. 29 Ca 162/2005. Nejvyšší správní soud se tvrzením stěžovatele nijak nezabýval a svůj rozsudek v tomto směru neodůvodnil. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním ze základních atributů spravedlivého procesu. S ohledem na ústavněprávní rozměr požadavku na řádné a přesvědčivé odůvodnění soudních rozhodnutí, došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti poukázal na to, že je nemajetný, právní zástupce mu byl přidělen na základě rozhodnutí České advokátní komory, a proto navrhuje, aby náklady na jeho zastoupení hradil v souladu s §83 zákona o Ústavním soudu stát.
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, soudního spisu i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
11. Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly převážně argumenty, jež stěžovatel uplatnil již před obecnými soudy. Podstatou stěžovatelova nesouhlasu se závěrem správních orgánů se správně zabýval jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud a vysvětlil stěžovateli nejen důvody, proč nejsou závěry správních orgánů v jeho věci nezákonné, ale dokonce naznačil i možný postup, jímž by stěžovatel svůj nesouhlas s obsahem katastrálního operátu mohl řešit.
12. Ke kasační námitce, že se krajský soud ve svém rozhodnutí (v části, kde rekapituluje vyjádření správních orgánů) zabýval předchozími správními rozhodnutími o obdobné námitce stěžovatelů z roku 2005, a tudíž měl dospět k závěru, že se jedná o věc již rozhodnutou a měl žalobu stěžovatelů odmítnout, se Nejvyšší správní soud explicitně nevyjádřil, pouze poukázal na to, že stěžovatel vznesl velké množství námitek, které jsou nedůvodné či které se míjejí s podstatou sporu. To je i námitka věci již rozhodnuté. Ve správním soudnictví správní soudy vždy přezkoumávají správní rozhodnutí, která jsou žalobou napadena. Správní rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 13. 3. 2015 napadené stěžovatelem před obecnými soudy v nyní posuzovaném soudním řízení dosud přezkoumáváno soudy nebylo, proto jeho námitka o tom, že jeho žaloba neměla být zamítnuta, ale odmítnuta pro překážku věci rozhodnuté neobstojí. A nemůže ani najít opodstatnění v argumentaci správního orgánu, že již obdobnou námitku řešil ve svém správním rozhodnutí v roce 2005. Takto vznesená námitka svědčí o nepochopení nejen průběhu soudního řízení správního, ale i podstaty práva na spravedlivý proces. Ústavní soud zpravidla upřednostňuje takové rozhodování soudů, které zodpovídá meritorní námitky stěžovatelů a nehledá formální důvody, jak se rozhodování žalob vyhnout, které někdy i kritizuje jako přepjatý formalismus. V nyní posuzovaném případě pak správní soudy ani tento formální důvod neměly, ani jej nezmínily. Sama skutečnost, že správní orgány již v minulosti řešily obdobný návrh, jako je řešen v aktuálně napadeném správním rozhodnutí, nevytváří ve správním soudnictví překážku věci rozhodnuté a v posuzované věci tedy tato situace nenastala. Ústavní soud tedy v tomto rozsahu doplňuje odůvodnění Nejvyššího správního soudu tak, aby stěžovatel dostal explicitní odpověď na svůj další nedůvodný procesní argument vznesený v této věci.
13. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou (výrok I). Tím současně není splněna nezbytná podmínka náhrady nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, pročež Ústavní soud nemohl tuto náhradu stěžovateli přiznat (výrok II).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu