ECLI:CZ:US:2018:2.US.729.18.1
sp. zn. II. ÚS 729/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jaroslava Kotrby, právně zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012 č. j. 66 C 77/2012-25, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015 č. j. 3 Co 252/2012-37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016 č.j. 66 C 77/2012-92, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 4 Co 118/2016-201 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017 č.j. 66 C 77/2012-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 27. 2. 2018 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jelikož tato ústavní stížnost nesplňovala všechny náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel dne 26. 3. 2018 vyzván, aby si zvolil právního zástupce a odstranil i další vady jeho návrhu. K tomu došlo až podáním ze dne 15. 10. 2018, v němž advokát stěžovatele, určený Českou advokátní komorou, doplnil ústavní stížnost a předložil plnou moc k zastupování stěžovatele.
2. Stěžovatel ústavní stížností napadá všechna rozhodnutí obecných soudů, která byla do podání ústavní stížnosti vydána ve věci jeho žaloby na ochranu osobnosti, včetně mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost, kterou se stěžovatel bránil proti rozhodnutím soudů o odmítnutí jeho žaloby na ochranu osobnosti. Za poslední rozhodnutí o opravném prostředku, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, považuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017 č. j. 66 C 77/2012-277, kterým tento soud zastavil řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. 4 Co 118/2016-201. Stěžovatel je přesvědčen, že i za situace, kdy řízení o posledním opravném prostředku, který k ochraně svých práv využil - dovolání, bylo odmítnuto pro nezaplacení soudního poplatku, je zde dán důvod pro neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, kdy jejím předmětem jsou skutečnosti, týkající se řádného fungování soudního systému, a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
3. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
5. Ve věci stěžovatele bylo posledním prostředkem k ochraně jeho práva dovolání, které podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze o zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Řízení o něm však bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Z toho lze dovodit, že tento opravný prostředek nebyl řádně uplatněn a stěžovatel proto nevyčerpal všechny opravné prostředky v řízení o jeho žalobě pro zmatečnost. Pokud ústavní stížnost směřuje rovněž proti usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení o dovolání z důvodu nezaplacení soudního poplatku, stěžovatel byl řádně poučen o tom, že je proti němu možné podat do 15 dnů ode dne jeho doručení odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, což však neučinil. Ani v tomto případě tedy nevyužil všechny opravné prostředky, které mohly ústavní stížností napadené rozhodnutí zvrátit.
6. K návrhu stěžovatele na možný postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že řízení podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu má být "toliko výjimkou z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94). To nakonec vyplývá i z dikce samotného ustanovení, které vyžaduje, aby stížnost svým významem podstatně přesahovala zájmy stěžovatele. Stěžovatel sice tento svůj návrh odůvodnil, nicméně přesah vlastních zájmů nijak podrobněji nevymezuje, neuvádí, komu a jak mělo být do základních práv zasaženo, a svoje tvrzení ani ničím nedokládá.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj