ECLI:CZ:US:2018:2.US.798.18.1
sp. zn. II. ÚS 798/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele PharmDr. Daniela Tkáče, zastoupeného Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou, sídlem Zarámí 4077, Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2018 č. j. 4 Cmo 9/2018-224 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017 č. j. 22 Cm 294/2015-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh a zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 19. 7. 2017 č. j. 22 Cm 294/2015-150 bylo rozhodnuto o tom, že směnečný platební rozkaz vydaný soudem prvního stupně dne 24. 11. 2015 pod č. j. 22 Cm 294/2015-17 se vůči stěžovateli ponechává v plném rozsahu v platnosti a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů námitkového řízení. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání.
4. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 9. 2017 č. j. 22 Cm 294/2015-160 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 110 367 Kč, a to do tří dnů ode dne doručení této výzvy. V reakci na tuto výzvu stěžovatel dne 12. 9. 2017 požádal soud prvního stupně o splátkový kalendář, přičemž uvedl, že není schopen uhradit soudní poplatek jednorázově v plné výši, a navrhl, že jej uhradí v deseti splátkách do 25. 6. 2018. Dne 18. 9. 2017 byl stěžovatel usnesením soudu prvního stupně č. j. 22 Cm 294/2015-173 vyzván, aby úplně a pravdivě vyplnil a předložil prohlášení o svých majetkových a výdělkových poměrech. Této výzvě stěžovatel vyhověl.
5. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2017 č. j. 22 Cm 294/2015-216 byl stěžovatel opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 110 367 Kč, a to v dodatečné lhůtě do 31. 12. 2017. V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně shrnul majetkové a výdělkové poměry stěžovatele a poukázal na jeho dočasnou pracovní neschopnost, která skončila dne 20. 10. 2017. Uvedl, že majetkové poměry stěžovatele nejsou s přihlédnutím k dosud probíhajícímu řízení o vyslovení neúčinnosti právního jednání stěžovatele, jímž tento daroval své manželce blíže specifikované nemovité věci, postaveny najisto. S ohledem na doloženou pracovní neschopnost pak soud prvního stupně učinil závěr, že neschopnost stěžovatele uhradit soudní poplatek za podané odvolání je jen přechodná, a proto mu lhůtu k jeho úhradě prodloužil do 31. 12. 2017. Soud prvního stupně tak nevyhověl žádosti stěžovatele o umožnění úhrady soudního poplatku ve splátkách až do 25. 6. 2018, neboť uhrazení soudního poplatku ve lhůtě devíti měsíců je dle názoru soudu prvního stupně způsobilé založit riziko ohrožení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nadto za situace, kdy pracovní neschopnost stěžovatele již byla ukončena a byla mu poskytnuta prodloužená lhůta k jeho úhradě, která činí de facto 3 měsíce, což soud prvního stupně považuje za dostačující.
6. Toto usnesení stěžovatel napadl odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2018 č. j. 4 Cmo 9/2018-224 jako nepřípustné odmítnuto. V jeho odůvodnění odvolací soud uvedl, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, přičemž rozhodující je výrok takového rozhodnutí. V nyní posuzovaném případě však soud prvního stupně, i když výzvu k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání formálně označil jako usnesení, nerozhodoval o žádném právu ani o žádné povinnosti stěžovatele, ale pouze jej opětovně vyzýval ke splnění poplatkové povinnosti, která stěžovateli vznikla ze zákona, nikoli rozhodnutím soudu. Odvolání proti výzvě k zaplacení soudního poplatku ve formě usnesení ve lhůtě soudem stanovené proto přípustné není.
III.
7. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2018 č. j. 4 Cmo 9/2018-224 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017 č. j. 22 Cm 294/2015-216 stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že soud prvního stupně porušil jeho právo na spravedlivý proces, jakož i jeho legitimní očekávání, když poté, co jej v reakci na jeho žádost o povolení úhrady soudního poplatku za podané odvolání v deseti měsíčních splátkách vyzval k doložení jeho osobních a majetkových poměrů, nerozhodl o jeho žádosti analogicky podle ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") samostatným usnesením, ale namísto toho vydal usnesení, jímž jej opětovně vyzval k úhradě soudního poplatku v prodloužené lhůtě do 31. 12. 2017 a s žádostí o splátkový kalendář se vypořádal pouze v odůvodnění tohoto usnesení, u kterého navíc chybělo poučení o možnosti podat opravný prostředek. Tímto nesprávným postupem se soud prvního stupně dle názoru stěžovatele dopustil intenzivního porušení zákona upravujícího vedení občanského soudního řízení, které dosahuje ústavní roviny. Stejně zásadního pochybení se pak dle stěžovatele dopustil též odvolací soud, když odmítl jeho odvolání směřující proti usnesení soudu prvního stupně, jehož obsahem byla výzva k úhradě soudního poplatku v prodloužené lhůtě, s odůvodněním, že takové odvolání není přípustné. To proto, že odvolací soud dle stěžovatele zcela opomněl, že odvoláním napadené usnesení neobsahovalo žádné poučení o opravném prostředku. Odvolací soud měl proto přihlédnout k ustanovení §204 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož platí, že neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do třech měsíců od doručení.
IV.
8. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k vlastnímu posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1933 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda je způsobilá věcného projednání. Přitom dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnosti tyto náležitosti nesplňuje v části, v níž směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017 č. j. 22 Cm 294/2015-216. Je tomu tak z důvodu, že toto usnesení soudu prvního stupně představuje výzvu k zaplacení soudního poplatku, přičemž Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.) konstatoval, že výzva k zaplacení soudního poplatku sama o sobě nemůže vést k zásahu do ústavně zaručených práv a ústavní stížnost směřující proti ní je tak nepřípustná (shodně viz např. usnesení ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 2057/17, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V.
9. Ve zbývající části, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2018 č. j. 4 Cmo 9/2018-224, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že by odvolací soud jednal v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a to ustanovením §218 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §204 odst. 2 téhož zákona. Ústavní soud je v této souvislosti naopak nucen uzavřít, že je to stěžovatel (nikoli odvolací soud), kdo se mýlí ve svém výkladu právě uvedených ustanovení občanského soudního řádu, pokud se domnívá, že přípustnost odvolání směřujícího proti rozhodnutí, proti němuž odvolání přípustné není, lze založit na skutečnosti, že předmětné rozhodnutí neobsahovalo poučení o opravném prostředku. Takovou úvahu nelze opřít ani o ustanovení §204 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti cituje, neboť toto ustanovení upravuje pouze otázku včasnosti (nikoli přípustnosti) odvolání směřujícího proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, a to v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí chybí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se odvolání podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání přípustné není. Tato skutečnost pak zřejmě vyplývá nejen ze znění §204 odst. 2 věty první občanského soudního řádu, ale ze znění celého ustanovení §204, v němž je řešena toliko otázka lhůty k podání odvolání, nikoli však otázka jeho přípustnosti, která je naopak upravena v ustanovení §201 a §202 občanského soudního řádu. Ústavní soud má proto za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, je řádně a srozumitelně odůvodněno a Ústavní soud nemá, co by odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl.
VI.
10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu