ECLI:CZ:US:2018:2.US.90.18.1
sp. zn. II. ÚS 90/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Kotrby, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2017 č. j. 21 Cm 435/2013-90 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2017 č. j. 4 Cmo 157/2017-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených usnesení pro porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2017 č. j. 21 Cm 435/2013-90 bylo rozhodnuto tak, že se směnečný platební rozkaz vydaný proti stěžovateli Krajským soudem v Brně dne 20. 12. 2013 č. j. 21 Cm 435/2013-18 zrušuje a řízení se zastavuje (výrok I. usnesení), dále že je žalobce povinen zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení 18.880 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, a to na účet právního zástupce stěžovatele (výrok II. usnesení), a dále že se žalobci vrací soudní poplatek 8.264 Kč (výrok III. usnesení). Proti II. výroku tohoto usnesení podal stěžovatel odvolání, na základě kterého bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2017 č. j. 4 Cmo 157/2017-104 rozhodnuto tak, že se usnesení soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku II. o nákladech řízení, mění tak, že je žalobce povinen zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení 22.844,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce stěžovatele (výrok I. usnesení), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení).
3. Stěžovatel se závěry obecných soudů polemizuje proto, že nesouhlasí s tím, že mu přiznaly náhradu nákladů řízení pouze za dva úkony právní služby, ačkoli je přesvědčen, že mu vznikly i další náklady řízení. Poukazuje na to, že si zvolil nového právního zástupce JUDr. Tomáše Těmína. Ph.D. a je přesvědčen, že k ukončení právního zastupování ze strany původních právních zástupců (tj. ze strany Mgr. Martina Rybníkáře a Mgr. Zbyňka Babíka) došlo z objektivních důvodů a příčin, neboť první z nich (Mgr. Martin Rybnikář) nemohl stěžovatele dále zastupovat s ohledem na své vyškrtnutí ze seznamu advokátů České advokátní komory a druhý z nich (Mgr. Zbyněk Babík) neměl dostatek schopností. Nad to uvádí, že poté, co stěžovateli vypověděl plnou moc Mgr. Zbyněk Babík, měl žalobce dostatek času na to, aby vzal žalobu zpět ještě před tím, než si stěžovatel ve věci zvolí nového právního zástupce, a než mu tedy v souvislosti s novým právním zastoupením vzniknou další náklady řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily.
7. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu