ECLI:CZ:US:2018:2.US.905.18.1
sp. zn. II. ÚS 905/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Holase, právně zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, AK se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2017 č. j. 20 Co 17/2017-104 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016 č. j. 26 Nc 1299/2009-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se u soudu domáhal odkladu a částečného zastavení exekuce [§268 odst. 1 písm. h)], nařízené na základě platebního rozkazu Městského soudu v Brně č. j. 65 Ro 260/2007-17 ze dne 21. 2. 2007, a to na částku ve výši 18 989 Kč s úrokovou sazbou 0,100 % z prodlení denně od 27. 12. 2005 do zaplacení z částky 18 989 Kč a částku 20 793,91 Kč spolu s náklady řízení ve výši 14 004,70 Kč, s odůvodněním, že se v dané věci jedná o nepřípustnou exekuci, neboť vymáhaná pohledávka v rozsahu příslušenství jistiny je protiprávní. Dlužná částka měla stěžovateli vzniknout z úvěrové smlouvy uzavřené mezi ním a GE Money Multiservis, s. r. o.
3. Soud prvního stupně usnesením rozhodl, že návrhy na odklad i zastavení exekuce se zamítají. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání; odvolací soud však usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nelze v dané fázi řízení, tedy v řízení exekučním, korigovat věcnou správnost a zákonnost podkladového rozhodnutí. Sám zákon rozlišuje řízení nalézací, v němž je možné uplatňovat veškeré námitky směřující vůči právnímu důvodu a výši pohledávky, včetně příslušenství, a řízení vykonávací. V řízení vykonávacím, je-li podkladovým rozhodnutím rozhodnutí soudu, pak odvolací soud již není oprávněn korigovat věcnou správnost tohoto rozhodnutí, ani přezkoumávat, zda příslušenství z výroku plynoucí je či není příslušenstvím zákonným.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v předmětné úvěrové smlouvě si strany nemohly sjednat úrok z prodlení v jiné výši, než stanoví příslušný prováděcí předpis k §517 občanského zákoníku, konkrétně nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Z toho pak dle názoru stěžovatele plyne, že ujednání smluvních stran o úrocích z prodlení ve výši 0,100 % denně je pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku absolutně neplatné a tudíž nevymahatelné. Exekuce proto měla být částečně zastavena, a to konkrétně co do úroků z prodlení, pro její nepřípustnost.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
7. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; městský i krajský soud aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích obecné soudy zřetelně vysvětlily důvody pro jejich přijetí, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Podstatou ústavní stížnosti především zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud k této polemice dodává, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu