ECLI:CZ:US:2018:2.US.906.18.1
sp. zn. II. ÚS 906/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018 č. j. 13 Co 428/2017-156 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 10. 2017 č. j. 11 C 308/2016-110, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se svou žalobou směřující proti vedlejší účastnici jako prvé žalované a hlavnímu městu Praze jako druhému žalovanému domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku ve výši 530 719 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků ve vlastnictví stěžovatele.
4. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu vůči vedlejší účastnici zpět s tím, že tato není v řízení pasivně legitimována, vedlejší účastnice se zpětvzetím žaloby souhlasila. Obvodní soud pro Prahu 5 proto svým usnesením ze dne 6. 10. 2017 č. j. 11 C 308/2016-110 řízení ve vztahu k vedlejší účastnici zastavil (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku ve výši 52 078,40 Kč (výrok II.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak soud ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že to byl stěžovatel, kdo svým jednáním zavinil, že řízení muselo být vůči vedlejší účastnici zastaveno, a dále, že je mu z jeho činnosti známo, že stěžovatel podává vůči vedlejší účastnici a druhému žalovanému žaloby na vydání bezdůvodného obohacení opakovaně, kdy následně tyto žaloby bere ve vztahu k vedlejší účastnici zpět. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že je namístě přiznat vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.
5. Výrok II. usnesení soudu prvního stupně stěžovatel i vedlejší účastnice napadli odvoláním. O těchto odvoláních bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018 č. j. 13 Co 428/2017-156 tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo v napadeném výroku II. o náhradě nákladů řízení změněno jen tak, že jejich výše činí 65 098 Kč, jinak bylo v tomto výroku potvrzeno (výrok I.). Dále bylo odvolacím soudem rozhodnuto o tom, že ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud ve vztahu k námitce stěžovatele, že vedlejší účastnice je městskou částí, na níž se vztahuje ustálená judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o neúčelnosti nákladů vynaložených na zastoupení advokátem u účastníků řízení typu statutárních měst, uvedl, že Ústavní soud konstantně judikuje, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby tato byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez právní pomoci advokátů, s tím, že nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady za zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Tak však lze dle názoru odvolacího soudu postupovat pouze v případě standardních soudních sporů, které se vedou např. ohledně vyklizení bytů, nájemného a dalších věcí, které tvoří běžnou agendu jednotlivých městských částí a v nichž se neřeší žádná složitá atypická právní otázka. Takovým sporem však dle názoru odvolacího soudu zjevně není spor o vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků, když tento spor nepředstavuje typickou agendu městských částí, ale jde o složitou právní věc, a proto je namístě pro účelné bránění práva vyhledat zastoupení advokátem. Nad rámec právě uvedeného odvolací soud uvedl též to, že stěžovatel podává opakované žaloby proti vedlejší účastnici, které posléze bere zpět, přičemž důsledky tohoto jednání je dle názoru odvolacího soudu namístě pomítnout též do nákladového výroku.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení vedeného před obecnými soudy, jakož i obsah svého odvolání, jímž brojil proti závěru soudu prvního stupně stran jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutími soudů obou stupňů v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Namítl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak nespecifikoval, v čem spatřuje složitost předmětného sporu, čímž učinil své rozhodnutí dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelným. Dále uvedl, že otázka, zda náklady vynaložené vedlejší účastnicí na zastoupení advokátem jsou ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu náklady účelně vynaloženými, měla být soudem posouzena zejména podle konkrétního obsahu právní služby, kterou advokát vedlejší účastnici poskytl, což však obecné soudy neučinily. V této souvislosti stěžovatel poukázal na skutečnost, že vedlejší účastnice ještě v době, kdy nebyla zastoupena advokátem, v řízení namítla nedostatek své pasivní žalobní legitimace. Tuto obranu vedlejší účastnice opakovala též později, tentokráte již jsa zastoupena advokátem. V dalších podáních vedlejší účastnice dle tvrzení stěžovatele pouze poukázala na skutečnost, že stěžovatel vzal vůči ní žalobu v plném rozsahu zpět, vyjádřila souhlas s tímto zpětvzetím a předestřela svou argumentaci, proč by soud neměl vyhovět návrhu stěžovatele nepřiznat účastníkům vzájemně náhradu nákladů řízení. Stěžovatel rovněž namítl, že byť odvolací soud při svém rozhodování správně vyšel z teze, že u statutárních měst a městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez pomoci advokátů s tím, že nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nelze náklady na zastoupení advokátem považovat za náklady účelně vynaložené, tuto tezi nesprávně interpretoval. Dle názoru stěžovatele bylo na vedlejší účastnici, aby vyvrátila právě uvedenou domněnku stran svého dostatečného personálního vybavení. Obecné tvrzení vedlejší účastnice, že na svém právním oddělení zaměstnává toliko čtyři osoby s magisterským stupněm právního vzdělání a že zastupování v soudních sporech není agendou, na kterou by se toto oddělení mohlo dostatečně soustředit, stěžovatel označil za nedostačující. Odvolací soud se však k těmto skutečnostem vztahujícím se k personálnímu a materiálnímu vybavení vedlejší účastnice vůbec nevyjádřil a své rozhodnutí založil výhradně na posouzení charakteru sporu. Závěr odvolacího soudu, že do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je třeba promítnout též skutečnost, že stěžovatel proti vedlejší účastnici podává žaloby opakovaně, přičemž tyto následně bere zpět, pak stěžovatel označil - pro posouzení účelnosti nákladů vynaložených vedlejší účastnicí na právní zastoupení - za irelevantní. Stěžovatel poukázal konečně také na to, že v jiném řízení vedeném stěžovatelem proti Městské části Praha 9 bylo o otázce náhrady nákladů řízení rozhodnuto tak, že městské části zastoupené advokátem byla přiznána pouze paušální náhrada nákladů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k napadeným nákladovým výrokům vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, přesto je nezbytné principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
10. Současně je však třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [kromě stěžovatelem citovaných nálezů, tj. nálezu sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449) a nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115), srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189, 194)], v nichž Ústavní soud uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
11. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele bylo tvrzení, že náklady na právní zastoupení vedlejší účastnice advokátem nebyly účelně vynaloženými náklady, tj. náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, neboť vedlejší účastnice je městskou částí hlavního města Prahy, přičemž - jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449) a nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115) - u statutárních měst, resp. jejich městských částí, lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů.
12. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, což je stěžovateli s přihlédnutím k obsahu jeho ústavní stížnosti známo, že náklady na právní zastoupení územně samosprávného celku nemusí být vždy náklady vynaloženými účelně, a to s ohledem na způsob financování a personální vybavení územně samosprávných celků, orgánů veřejné moci, resp. jiných státních či státem ovládaných subjektů právními odbory, zaměstnávajícími dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat zájmy příslušného subjektu před soudy. Uvedené nálezy však zdůrazňují, že "při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (...) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit" [nález sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401)].
13. V nyní projednávaném případě je Ústavní soud toho názoru, že jen ze samotné skutečnosti, že vedlejší účastnice je městskou částí hlavního města Prahy, nelze bez dalšího dovodit, že náklady na její právní zastoupení advokátem v daném civilním sporu týkajícím se vydání bezdůvodného za bezesmluvní užívání pozemků ve vlastnictví stěžovatele, nebyly náklady účelně vynaloženými.
14. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na výše specifikovaný předmět sporu nelze v nyní posuzované věci učinit závěr, že by předmětný spor byl sporem spadajícím do běžné agendy vedlejší účastnice, ale jde o složitou právní věc, a proto je namístě pro účelné bránění práva vyhledat zastoupení advokátem. Není přitom posláním Ústavního soudu tento závěr odvolacího soudu, jenž se následně promítl i do jeho nákladového výroku, přehodnocovat a lze jej - i s ohledem na působnost městských částí hlavního města Prahy a úkoly jejich orgánů vymezené zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hlavním městě Praze") - akceptovat.
15. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že odvolací soud blíže nespecifikoval, z jakého důvodu má za to, že předmětný spor je sporem právně složitým, neboť dle názoru Ústavního soudu se tato skutečnost podává právě z předmětu daného sporu, když je zřejmé (a to i s přihlédnutím k působnosti vedlejší účastnice dle shora uvedeného zákona o hlavním městě Praze), že spor o vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků ve vlastnictví stěžovatele netvoří běžnou agendu vedlejší účastnice. Jde-li pak o odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, shledal Ústavní soud, že odvolací soud své závěry byť stručně, přesto však jasně a srozumitelně, odůvodnil.
16. Vzhledem ke skutečnosti, že závěry vyslovené v nálezové judikatuře Ústavního soudu stran (ne)účelnosti nákladů na právní zastoupení územně samosprávného celku, jichž se stěžovatel dovolává, dopadají toliko na případy, kdy předmětem soudního řízení je právní problematika, která přímo souvisí s oblastí spravovanou územně celkem [viz shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401) a contrario], tj. na případy odlišné od nyní posuzované věci, shledal Ústavní soud neopodstatněné též zbývající námitky stěžovatele. Pokud pak jde o námitku, dle níž obecné soudy neměly při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlížet též k tomu, že stěžovatel vůči vedlejší účastnici podává žaloby opakovaně, přičemž tyto následně bere zpět, této Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť jak již bylo Ústavním soudem vysloveno výše, jsou obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení naopak povinny zvážit všechny okolnosti daného případu. Pokud tak obecné soudy učinily a do svého posouzení zahrnuly též procesní postup stěžovatele vůči vedlejší účastnici v jiných řízeních, nemá Ústavní soud, co by jim v této souvislosti vytkl.
17. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud uvádí, že skutečnost, že po vydání nyní napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo týmž soudem v právní věci stěžovatele proti Městské části Praha 9 stran (ne)účelnosti nákladů řízení vynaložených městskou částí rozhodnuto tak, že této městské části byla přiznána pouze paušální náhrada nákladů řízení, není pro posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti relevantní. To proto, že se jedná o rozhodnutí vydané v rámci jiného řízení, které nyní není předmětem ústavně právního přezkumu, Ústavní soud neměl možnost se s ním seznámit, a není proto ani oprávněn se k němu blíže vyjadřovat.
18. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu