ECLI:CZ:US:2018:2.US.914.18.1
sp. zn. II. ÚS 914/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Bernarda Pospěcha, zastoupeného Mgr. Hanou Bočkovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 308/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2708/2017-574 ze dne 20. 12. 2017, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 205/2016-504 ze dne 20. 10. 2016 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 1. 2016 č. j. 9 C 235/2005-444, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 14. ledna 2016 č. j. 9 C 235/2005-444 zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelem proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. ledna 2008 č. j. 9 C 235/2005-100 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2008 č. j. 11 Co 241/2008-163 (výrok I.) a žalobu pro zmatečnost podanou žalovaným proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. února 2012 č. j. 9 C 361/2008-100 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012 č. j. 11 Co 310/2012-147 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 20. října 2016 č. j. 11 Co 205/2016-504 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.''), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v řízení o žalobách pro zmatečnost u Okresního soudu v Opavě opakovaně žádal o ustanovení právního zástupce, soud mu však v této žádosti nevyhověl, byť si byl vědom, že stěžovatel není schopen v rámci složitosti sporu vše řádně doplnit. Stěžovatel je přesvědčen, že obě žaloby o zmatečnosti měly být řešeny v rámci nového řízení a pod novou spisovou značkou Okresního soudu v Opavě, nikoliv vše pod sp. zn. 9 C 235/2005, skutečnost, že žaloby nebyly řešeny zcela odděleně v rámci nového spisu, považuje za zásah do svého práva na spravedlivý proces. Neustanovení zástupce v odvolacím řízení považuje stěžovatel též za zásah do svých základních práv. Závěry soudů pak pro podjatost, jednostranný postup a nedostatek opory v provedených důkazech hodnotí jako zásah do svých práv.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti postupům a závěrům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepředkládá Ústavnímu soudu žádné argumenty směřující k rozporování závěrů Nejvyššího soudu o vadnosti jeho dovolání. Ústavní soud tak neshledal důvody zpochybnění závěrů Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
7. Pokud pak jde o zbylá napadená rozhodnutí nižších obecných soudů, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16).
8. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu