ECLI:CZ:US:2018:2.US.947.17.1
sp. zn. II. ÚS 947/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem, sídlem Švédská 107/39, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 sp. zn. 6 Tdo 1490/2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2016 sp. zn. 4 To 15/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015 sp. zn. 45 T 2/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby stěžovatele podle §226 písm. c) tr. řádu pro část jednání kvalifikovaného jako dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele, dalších obviněných a některých poškozených rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. řádu v celé odsuzující části zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl mj. tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Současně rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu pak zastavil trestní stíhání stěžovatele pro dílčí útoky uvedeného zločinu.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel s odkazem na obecné zásady řádného soudního řízení vytyčené v judikatuře Ústavního soudu vyslovuje nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily subjektivní stránku trestného činu. Podle jeho názoru nelze z pouhého odkazu na množství uzavíraných smluv o půjčce dovodit jeho přímý úmysl, zvláště za situace, kdy zcela chybí jeho zištný motiv, kterým se soudy nijak nezabývaly. Připomíná, že úmysl pachatele nelze jen předpokládat, ale musí být dán ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat. Povrchní úvahy soudů o naplnění subjektivní stránky tomu však neodpovídají. Soudy hodnotily shromážděné důkazy zcela jednostranně výhradně v jeho neprospěch, případně jím navržené důkazy neprovedly. Poukazuje na to, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku se nepodává reálný vztah mezi provedenými důkazy a úvahami soudu při hodnocení důkazů, z něhož by vyplýval závěr o jeho vině, přičemž městský soud porušil zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Vrchní soud sice z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek zrušil v odsuzující části, sám však stěžovatele opět uznal vinným týmž zločinem a vyměřil mu shodný trest, čímž také porušil právo na účinnou soudní ochranu a spravedlivý proces. Ztotožnil se přitom se skutkovými závěry městského soudu, aniž by se vypořádal s námitkami stěžovatele proti provedeným důkazům a jejich hodnocením, zejména proti znaleckému posudku znaleckého ústavu A-Consult plus s. r. o. Opomněl též nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 vyjadřující se k trestněprávní kvalifikaci jednání, které má soukromoprávní základ, byť konstatoval, že poškození si při sjednávání půjček počínali bez běžné míry opatrnosti. V závažných zásazích do práv stěžovatele pokračoval i Nejvyšší soud, odmítl-li jeho dovolání. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, vyjadřující se k povinnosti dovolacího soudu chránit základní práva dovolatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí.
8. Stěžovatel brojí proti provádění a hodnocení důkazů a usiluje tím o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu městského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Městský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. V odvolacím řízení bylo na základě návrhu obhajoby dokazování doplněno znaleckými posudky Ing. Pavla Trčky, vrchní soud však dospěl k závěru, že žádný z těchto znaleckých posudků předložených obviněnými nemůže přinést podstatnou změnu důkazní situace. Zabýval se i relevancí důkazu znaleckým posudkem znaleckého ústavu - obchodní společnosti A-Consult plus s. r. o. U nevyslyšených návrhů na doplnění dokazování pak přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl (viz str. 97 až 98 rozsudku). V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů jim nevyhověly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti vrchní soud dostál, takže nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
11. Postavení stěžovatele (i spoluobviněného T. T.) v obchodní společnosti X (dále jen "společnost X") a jejich rozhodující podíl na její činnosti byl dostatečně prokázán, včetně jejich koordinovaného postupu a určitého rozdělení úloh při páchání trestného jednání. S námitkami vznesenými v této souvislosti stěžovatelem se městský soud vypořádal a stejně učinil i vrchní soud, který tak patřičně reagoval na relevantní odvolací námitky. Z vyjmenovaných a řádně zhodnocených důkazů, k jejichž konkrétnímu obsahu se podrobně vyjádřil i vrchní soud, je dostatečně zřejmé, že stěžovatel se od počátku podvodné činnosti spočívající v získávání půjček od fyzických osob, s úmyslem získat pro sebe finanční prostředky, účastnil tak, jak je uvedeno ve skutkových zjištěních městského soudu.
12. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady, které se stěžovatel dovolává, je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
13. Oba soudy posuzovaly i námitku, že k nesplnění závazků společnosti X došlo pouze v důsledku přípustného podnikatelského rizika, a že jednání stěžovatele soukromoprávního charakteru nemělo být postihováno podle norem trestního práva, ale měl být uplatněn princip ultima ratio. Poukázaly-li na značnou společenskou škodlivost a výši způsobené škody (387 poškozeným byla způsobena škoda ve výši 88 046 107,50 Kč), což dle jejich názoru vylučuje úvahy o uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než trestního zákoníku, je jejich závěr ústavně akceptovatelný. Princip subsidiarity trestní represe, který nalézá své uplatnění v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních věcí, je chápán jako korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip použije zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, bylo-li možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo nedosahuje-li posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17). Potřeba užití prostředků trestního práva je v posuzované věci dána již formální stránkou spáchaného pokračujícího zvlášť závažného zločinu v kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, rozsahem a charakterem této trestné činnosti i výší škody způsobené velkému počtu poškozených.
14. Soudy obou stupňů neměly žádné pochybnosti ani o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Vrchní soud se k námitce stěžovatele znovu zabýval tím, zda u něho lze považovat za prokázaný přímý úmysl. Dospěl-li stejně jako městský soud k závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je i tento jeho závěr ústavně akceptovatelný, neboť z dokazování vyplynulo, že stěžovatel věděl, že svým jednáním (masovým uzavíráním smluv o půjčce s jednotlivými poškozenými za využití nepravdivých informací o projektech realizovaných společností X) může způsobit porušení či ohrožení zájmu společnosti na ochraně cizího majetku, a toto porušení způsobit chtěl. K závěru o přímém úmyslu oba soudy nevedlo jen velké množství uzavíraných smluv o půjčkách, jak tvrdí stěžovatel, ale též nepravdivý a záměrně zavádějící obsah publikované inzerce s nabídkou investování do projektů společnosti X, stav (ne)realizovaných jednotlivých projektů, které byly poškozeným za účelem získání půjček prezentovány, rozsah a charakter nepravdivých informací uváděných poškozeným, okolnosti správního řízení se společností X vedeného Českou národní bankou i další prokázané skutečnosti vyjmenované v rozsudcích.
15. Také Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09), shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Zabýval se i dalšími námitkami, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, a ústavně konformně se s nimi vypořádal.
16. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého řízení dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu