ECLI:CZ:US:2018:2.US.956.18.1
sp. zn. II. ÚS 956/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Bělohlávka, zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou, sídlem Malátova 645/18, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2016 č. j. 31 C 509/2014-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016 č. j. 16 Co 277/2016-157 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 3189/2017-211, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí porušení práva na soudní ochranu zaručené ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, jak je zaručeno ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítá zásah do základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy v jeho záležitosti nepostupovaly v souladu s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Žalobou podanou k obvodnímu soudu se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 185 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3.
Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení, které vznikly vedlejší účastnici. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že řízení, jehož délku stěžovatel napadal, trvalo šest let a čtyři měsíce. Její přiměřenost obvodní soud posuzoval ve vztahu ke kritériím vymezeným v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Proto se zabýval zejména hodnocením složitosti řízení, významu věci pro účastníky, jakož i jednáním samotných účastníků v řízení a postupu soudu. Řízení bylo dle názoru obvodního soudu složité, a stěžovatel se na jeho délce podílel v nezanedbatelné míře. Proto konstatoval, že v jím posuzovaném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a zcela se s ním ztotožnil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele z části jako nepřípustné a z části pro vady odmítl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel zejména rekapituluje průběh řízení, jehož délka měla být kvalifikována jako nesprávný úřední postup. Ve své argumentaci zdůrazňuje, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že mezi úkony soudů docházelo ke značným prodlevám, což vedlo k nesprávnému úřednímu postupu. Dále se podle jeho názoru nejednalo o složité řízení. Domnívá se také, že obecné soudy nevzaly dostatečně v úvahu jeho osobní poměry a traumata, kterým byl vystaven, a v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nevysvětlily, proč dle jejich názoru k prodlevám nedocházelo.
Stěžovatel dále shledává, že ústavní stížností napadená rozhodnutí završují řízení, jejichž průběh byl v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména s rozsudkem ve věci Maršálek proti České republice ze dne 4. 4. 2006 č. 8153/04, rozsudkem ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003 č. 53341/99, rozhodnutím o přijatelnosti ve věci Vokurka proti České republice ze dne 16. 10. 2007 č. 40552/02, a rozsudkem ve věci Golha proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 7051/06.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky), který je postaven mimo soustavu soudů (ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů, a proto se nemůže, ve stejné šíři jako obecné soudy, zabývat otázkami majícími ryze skutkový charakter. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
Ústavní stížnost primárně směřuje do sféry důkazního řízení, včetně hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zcela nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a ničím nepodložily svá tvrzení o tom, že délka řízení, jež byla předmětem sporu, nebyla nepřiměřená. Obvodní soud a následně městský soud však důkladně vysvětlují nejen, jaké důkazy byly provedeny, ale také proč z nich vyvodily, že stěžovatel přispěl k délce řízení svým jednáním, a to nikoli výlučně řádnou a odpovědnou realizací svých práv. Procesní úkony a postupy, které stěžovatel v řízení uplatnil, obecné soudy vyhodnotily plně v souladu se svou pravomocí a s ohledem na ústavněprávní limity aplikace zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a svým postupem nijak nemohly zasáhnout základní práva a svobody stěžovatele. Jejich procesní postup, včetně jeho závěru, se pohybuje v mezích daných ústavním pořádkem České republiky. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obstojí i při konfrontaci s uvedenými rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. V tomto smyslu je nezbytné připomenout, že délka řízení není jediným kritériem, ale je nutné ji vždy hodnotit v relevantním kontextu. Ve shora citovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Maršálek proti České republice soud konstatuje, že přiměřenost délky řízení je třeba hodnotit podle okolností případu a s ohledem na kritéria vyplývající z jeho judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů jakož i význam sporu pro dotyčné osoby (§49). Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že délka řízení byla delší než v citovaném rozhodnutí Maršálek proti České republice, a tudíž je bez dalšího porušením základních práv zaručených Úmluvou. Podanou ústavní stížnost proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyly splněny podmínky stanovené ustanovením §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto návrh stěžovatele na to, aby náklady na jeho zastoupení zcela zaplatil stát, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu