ECLI:CZ:US:2018:2.US.968.15.2
sp. zn. II. ÚS 968/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti P. K. a P. K., zastoupených JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, sídlem Seydlovo náměstí 30/6, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014 č. j. 21 Cdo 2643/2014-356, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2014 č. j. 9 Co 1195/2013-330 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. července 2013 č. j. 14 C 299/2008-265, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a státního podniku Palivový kombinát Ústí, státní podnik, sídlem Hrbovická 2, Chlumec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podanou právním předchůdcem stěžovatelů - původním stěžovatelem P. K. (dále jen "původní stěžovatel"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu původního stěžovatele, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 195 556 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to za období od 1. 8. 2007 (kdy mu vedlejší účastník na základě předchozího lékařského posudku přestal měsíční rentu vyplácet) do 11. 6. 2008. Okresní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že původní stěžovatel neprokázal, že jsou u něj splněny podmínky pro náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele (resp. jeho právního nástupce) za pracovní úraz ze dne 29. 6. 1981; podle názoru okresního soudu totiž nebyl v řízení proveden jediný důkaz, ze kterého by spolehlivě vyplýval závěr, že původní stěžovatel v rozhodné době (i nadále) trpěl poúrazovou epilepsií, a nadto vycházel i ze skutečnosti, že původní stěžovatel v tomto období trpěl obecným onemocněním (závažné postižení sluchu), jež by mu znemožňovalo vykonávat původní - před úrazem vykonávanou - profesi řidiče důlní lokomotivy v podzemí hlubinných dolů.
3. K odvolání původního stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem - poté co si vyžádal vyhotovení druhého doplňujícího revizního posudku - rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, přičemž v daném případě položil akcent na skutečnost, že v rozhodném obdobní by původní stěžovatel nemohl svoji původní profesi, a to ani při použití naslouchátek, vykonávat.
4. Následné dovolání původního stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a podle mínění Nejvyššího soudu není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
5. Po podání ústavní stížnosti původní stěžovatel dne 25. 2. 2016 zemřel; Ústavní soud proto na základě usnesení ze dne 27. 3. 2018 pokračoval v řízení se stěžovateli jakožto právními nástupci původního stěžovatele.
II.
Argumentace původního stěžovatele
6. Původní stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že okresní soud ani krajský soud správně nezjistily skutkový stav věci, zejména pokud jde o otázku, zda u něj v rozhodném období přetrvávala poúrazová epilepsie. Podle původního stěžovatele totiž z okresním soudem vyžádaného znaleckého posudku ze dne 18. 3. 2010 vyplývá, že podle znalců není vyloučeno, že poúrazovou epilepsií skutečně trpí, bylo by však nutné svědectví osoby, jež by byla epileptickému záchvatu přítomna. Původní stěžovatel takovou osobu označil - MUDr. Kubálkovou, okresní soud však k jejímu svědectví nepřihlédl, stejně jako ke stanovisku MUDr. Sinkulové a stanovisku lékařů Nemocnice Na Františku. Původní stěžovatel se proto domníval, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť v řízení nebyly řádně zhodnoceny všechny provedené důkazy.
7. Nadto původní stěžovatel obecným soudům vytýkal, že přijaly závěr o jeho nezpůsobilosti k práci v profesi řidiče důlní lokomotivy z důvodu významné ztráty sluchu, aniž by ovšem v řízení bylo zjištěno, co bylo příčinou tohoto onemocnění. Podle původního stěžovatele tak obecné soudy rozhodly na základě skutkového zjištění, jež nemusí být správné, neboť není podepřeno žádným jednoznačným důkazem. V návaznosti na to původní stěžovatel namítal, že postup okresního soudu byl pro něj nepředvídatelný, neboť ze zpráv jeho ošetřujících lékařů jasně vyplývá, že (i v době podání ústavní stížnosti) stále trpěl poúrazovou epilepsií, okresním soudem vyžádaný znalecký posudek však dospěl k opačnému závěru. Jestliže by byl původní stěžovatel okresním soudem nebo krajským soudem upozorněn, že na obsah těchto zpráv nebude brán zřetel, pak by navrhl vypracování znaleckého posudku jiným ústavem. V této souvislosti pak původní stěžovatel též namítal, že nebyl soudem poučen, že nebudou-li doplněny důkazy, neusnese důkazní břemeno; domníval se přitom, že důkazní břemeno měl v daném řízení nést vedlejší účastník, pakliže měl v úmyslu zprostit se své smluvní povinnosti hradit mu ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas původním stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť původní stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí jen v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, ale pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Posuzovaná ústavní stížnost představuje ve své podstatě pouze pokračující polemiku se skutkovým závěrem obecných soudů, že původní stěžovatel v rozhodném období netrpěl poúrazovou epilepsií či jiným (pracovně)právně relevantním následkem pracovního úrazu utrpěného dne 29. 6. 1981, resp. že v rozhodném období trpěl obecným onemocněním (podstatnou ztrátou sluchu), jež by mu znemožňovalo výkon původní profese.
11. Původním stěžovatelem uplatněné námitky se přitom v převážné míře obsahově překrývají s námitkami vznesenými jím v jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu (srov. str. 5 a 6 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).
12. V rámci ústavněprávního přezkumu proto není podstatné, zda obecné soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním (a to právě proto, že kategorie správnosti není referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti - viz výše), nýbrž toliko to, zda tato skutková zjištění v potřebné míře odpovídají výsledkům dokazování, a zda se odvolací soud řádně vypořádal s námitkami původního stěžovatele.
13. Oproti očekávání stěžovatelů má Ústavní soud za to, že původním stěžovatelem zpochybňované skutkové závěry obecných soudů mají potřebnou oporu v provedených důkazech a že soudy svým postupem neporušily žádné jeho základní procesní právo.
14. Ústavní soud nepřehlédl, že v průběhu dokazování byla okresnímu soudu předložena navzájem protichůdná vyjádření některých lékařů, pro odpověď na otázku, zda v řízení nebyla porušena procesní práva původního stěžovatele, je nicméně rozhodující, že okresní soud věnoval těmto nesouladům potřebnou pozornost a podle názoru Ústavního soudu učinil vše potřebné pro to, aby (při zachování rozumné hospodárnosti řízení) správně zjistil skutkový stav věci, když mj. dožádaným soudem nechal provést svědecké výpovědi MUDr. Holičkové a MUDr. Kubálkové, jejichž obsah posléze konfrontoval se závěry znaleckého ústavu - Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, resp. zpracovatele znaleckého posudku - doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. (srov. str. 3 až 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Na základě všech provedených důkazů - hodnocených podle názoru Ústavního soudu v souladu s §132 občanského soudního řádu - okresní soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by původní stěžovatel v rozhodném období posttraumatickou epilepsií trpěl. V krajským soudem vyžádaném vyhotovení doplňujícího revizního znaleckého posudku pak byla akcentována skutečnost, že původní stěžovatel v rozhodném období trpěl onemocněním sluchu obecné povahy, což ostatně vyplývá i z jím předložené zprávy MUDr. Jiřího Mádleho, přičemž právě toto onemocnění by původnímu stěžovateli znemožňovalo výkon profese, vykonávané před utrpěným pracovním úrazem (viz níže).
15. Ústavní soud připomíná, že v posuzované věci klíčová otázka, zda původní stěžovatel trpěl v rozhodném období právně relevantními následky utrpěného pracovního úrazu, tedy v prvé řadě dříve indikovanou poúrazovou epilepsií, je sice v konečném důsledku na posouzení ve věci rozhodujícího soudu, ten však k tomuto závěru může podle §127 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dojít pouze na základě v řízení provedených znaleckých posudků (či jiných relevantních důkazů). Z ústavněprávních pozic lze proto jen stěží zpochybňovat závěr, že původní stěžovatel v rozhodném období poúrazovou epilepsií netrpěl, když tento závěr vyplývá nejen ze znaleckého posudku MUDr. Alice Baumannové, ale i z revizního posudku vypracovaného okresním soudem řádně konfrontovaným zpracovatelem - doc. Hrnčířem. Namítal-li v této souvislosti původní stěžovatel, že kdyby byl okresním soudem řádně poučen, navrhoval by vypracování posudku jiným ústavem, postačí připomenout, že posudek znaleckého ústavu - Fakultní nemocnice Královské Vinohrady byl vypracován v souladu s §127 odst. 3 o. s. ř., a to proto, že původní stěžovatel nesouhlasil se závěry znaleckého posudku MUDr. Baumannové, pročež zde nebyl nezbytný prostor pro takový jeho procesní návrh.
16. Současně je třeba zdůraznit, že otázka existence posttraumatické epilepsie ztrácí právní relevanci za situace, kdy bylo v řízení postaveno na jisto, že stěžovatel v rozhodném období trpěl obecným onemocněním, jež by mu znemožnilo výkon původně vykonávané profese (srov. rovněž krajským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003). Tomuto klíčovému závěru byla ovšem v řízení (paradoxně) věnována výrazně menší pozornost (než otázce posttraumatické epilepsie), neboť vyplynul až z (marginálního) závěru revizního znaleckého posudku.
17. Jakkoli tedy (z pochopitelných) důvodů byla skutkové otázce sluchového postižení původního stěžovatele obecnými soudy věnována pouze omezená pozornost, nelze označit za případnou námitku stěžovatelů, že v řízení nebyl prokázán původ (důvod) tohoto onemocnění. Právně relevantní by totiž byla pouze skutečnost, že toto sluchové postižení bylo v příčinné souvislosti s předmětným pracovním úrazem, nic takového však původní stěžovatel v řízení netvrdil, a tedy v tomto ohledu ani nenavrhoval žádné důkazy; původní stěžovatel v řízení pouze zpochybňoval závěr, že by jej toto obecné omezení samo o sobě vylučovalo z možnosti vykonávat původní profesi, když upozorňoval na možnost použití naslouchátek, tato možnost však byla v řízení vyvrácena (srov. str. 12 až 14 rozsudku krajského soudu).
18. Z uvedených důvodů je zřejmé, že napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí deficity tvrzenými původním stěžovatelem, a že v soudním řízení nebyl porušen ani jím dovolávaný čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jím taktéž dovolávané právo na spravedlivý proces.
19. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu