ECLI:CZ:US:2018:2.US.969.18.1
sp. zn. II. ÚS 969/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve VTOS Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Michaelou Lukášovou Bryneckou, advokátkou se sídlem 8. května 25, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 12. 2017, č. j. 28 T 5/2015-1061, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 To 5/2018-1080, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 9. 2015, č. j. 28 T 5/2015-724. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let nepodmíněně. V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel uvedl, že žádá zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - ortopedie na posouzení hybnosti jeho rukou a znalecké posouzení ve vztahu ke svědkyni K. k rozsahu ovlivnění jejích paměťových schopností v kombinaci požitého alkoholu a léků. Součástí návrhu byly též lékařské zprávy ke zdravotnímu stavu stěžovatele.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že se krajský soud sice zdravotním stavem stěžovatele v době spáchání vraždy zabýval, nicméně dopustil se zřejmé chyby při hodnocení intenzity úderu, což mohlo zásadním způsobem ovlivnit celkový závěr soudu o fyzických schopnostech stěžovatele způsobit smrtelné zranění poškozenému (tzn. zda útok byl veden "středně velkou" či "velkou" intenzitou). Obdobně ve vztahu k odbornému toxikologickému posouzení jmenované svědkyně stěžovatel uvedl, že se jedná o osobu dlouhodobě užívající alkohol a antidepresiva, takže bylo namístě znalecké vyhodnocení.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud totiž konstatuje, že stěžovatel v podstatě jen polemizuje se závěry obecných soudů při aplikaci podústavních právních norem, což je však okolnost, která nespadá do kognice prováděné zdejším soudem coby orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. Ústavní soud totiž není a ani být nemůže další soudní instancí, která by přezkoumávala správnost výkladu a používání podústavního práva obecnými soudy a není ani povolán k tomu, aby se zabýval polemikou stěžovatele s argumentací obecných soudů, zjevně motivovanou pouze neúspěchem v daném soudním řízení.
4. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně přijatelným způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se přitom bezpečně podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí.
5. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu.
6. V nyní projednávaném případě nicméně obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel v podstatě pouze zopakoval svoji obhajobu, kterou uplatnil již v předchozím trestním řízení. Krajský soud vyložil důvody, pro které již v tomto trestním řízení byl zamítnut obdobný důkazní návrh, jelikož zdravotní stav stěžovatele byl tehdy dostatečně znám a námitky stěžovatele vedené v tomto směru nemohly ovlivnit závěry ohledně jeho viny a uloženého trestu. Na tomto závěru nemohly nic změnit ani nyní doložené lékařské zprávy, resp. nebyl dán důvod zpracovat nový znalecký posudek. Rovněž ohledně svědkyně K. bylo již v době vydávání odsuzujícího rozsudku krajskému soudu známo, že nelze vyloučit určité ovlivnění její paměti v důsledku množství požitého alkoholu v kombinaci s užitými léky. Jak přitom správně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud, v řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (to bylo v daném případě přezkoumáno v odvolacím a dovolacím řízení a také Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti), nýbrž zda by dříve soudu neznámé nové skutečnosti či důkazy mohly odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí.
7. Ve shodě s oběma obecnými soudy nicméně i Ústavní soud dospěl k závěru, že žádné nové skutečnosti či důkazy stěžovatel v návrhu na obnovu řízení nenabídl, jelikož v podstatě pouze pokračoval ve své původní obhajobě a snažil se uplatnit stejné či obdobné námitky, které učinil již dříve a které byly v předchozím řízení řádně vypořádány. Účelem obnovy řízení však nemůže být opětovné přezkoumání předchozího pravomocně ukončeného řízení v tom rozsahu, který již byl proveden dříve. V opačném případě by se totiž skutečný smysl obnovy řízení zcela vytratil, resp. fakticky by se setřel rozdíl mezi řádným (odvolání) a mimořádným opravným prostředkem (návrh na obnovu řízení) v trestním řízení. V nyní projednávané věci proto obecné soudy postupovaly zcela v souladu s tímto smyslem institutu obnovy řízení, když ji odmítly připustit s poukazem na snahu stěžovatele o pouhé přehodnocení původního řízení předložením prakticky stejných námitek.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu