ECLI:CZ:US:2018:3.US.1054.18.1
sp. zn. III. ÚS 1054/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Martiny Dokládalové a Ing. Petra Dokládala, zastoupených JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou, sídlem Ulrychova 845/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2017 č. j. 26 Cdo 5029/2016-237, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2016 č. j. 19 Co 254/2015-191 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2015 č. j. 50 C 92/2012-155, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a spolku Spolek K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že obecné soudy primárně neochránily jejich ústavně zaručené právo na vlastnictví majetku, sekundárně se pak soudy svým formalistickým postupem úzce zaměřeným na co nejjednodušší zamítnutí skutkově složitější žaloby stěžovatelů dopustily zásahu do dalších jejich ústavně zaručených práv.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 50 C 92/2012 se podává, že stěžovatelé se samostatnými žalobami domáhali určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 1. 9. 2012 dané jim vedlejším účastníkem pro údajné neplacení nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (obě řízení byla posléze spojena ke společnému řízení). Vedlejší účastník navrhoval zamítnutí žaloby, neboť stěžovatelé měli povinnost hradit nájemné ve stanovené výši, což nečinili, takže výpověď jim byla dána po právu (č. l. 10). Provedeným obsáhlým dokazováním [zaměřeným na dohodu o výši nájemného a platbách za služby spojené s užíváním bytu v době uzavření smlouvy o nájmu (č. l. 39)] městský soud zjistil, že tehdejší pronajímatel - statutární město Brno - předal dne 5. 2. 2001 stěžovatelům do užívání byt ve třetím poschodí domu na adrese K., dne 12. 3. 2001 s ním uzavřel smlouvu o nájmu bytu, který vznikl rozšířením původní bytové jednotky, a to na dobu neurčitou. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že stanovené nájemné pro nově vybudovanou část bytu nebude nájemci hrazeno po dobu třiceti let z důvodu jejich vlastních nákladů do stavby bytové jednotky. V roce 2003 byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě statutární město Brno prodalo dům do vlastnictví vedlejšího účastníka. V roce 2008 dal vedlejší účastník stěžovatelům výpověď z nájmu bytu z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti, stěžovatelé se domáhali určení její neplatnosti, řízení bylo zastaveno, neboť vedlejší účastník při jednání před městským soudem uvedl, že od této výpovědi "odstupuje" a stěžovatelé vzali žalobu zpět; poté nebyla uzavřena mezi účastníky žádná dohoda o narovnání ani nová nájemní smlouva. Další výpověď dal vedlejší účastník stěžovatelům v závěru roku 2012. V průběhu ústního jednání dne 10. 4. 2015 městský soud sdělil účastníkům svůj předběžný názor o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelů, a to pro zánik nájmu bytu na základě výpovědi, jejíž neplatnost byla projednávána v řízení vedeném pod sp. zn. 46 C 96/2008, nebyla-li uzavřena nová nájemní smlouva, popř. dohoda o narovnání, jakož i o tom, že nájemní smlouva ze dne 12. 3. 2001 je neplatná z důvodu neurčitosti nejméně určení způsobu plateb za služby. K dotazu soudu právní zástupci účastníků uvedli, že nové důkazy nenavrhují. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2015 č. j. 50 C 92/2012-155 žalobu stěžovatelů zamítl. V odůvodnění uvedl, že na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že původní nájemní smlouva z roku 2001 je absolutně neplatná pro neurčitost, co do určení výše nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, popř. způsobu jejich výpočtu. Pro případ, že by stěžovatelům svědčilo k předmětnému bytu nájemní právo, tak toto právo zaniklo dřívější písemnou výpovědí z nájmu bytu, neboť výpověď z r. 2008 nemohla být odvolána vedlejším účastníkem poté, kdy byla doručena stěžovatelům.
3. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé samostatnými odvoláními, která Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") neshledal důvodnými, a proto rozsudkem ze dne 22. 6. 2016 č. j. 19 Co 254/2015-191 potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil s tím, co městský soud vzal za prokázané na skutkovém stavu, a též s jeho právními závěry. Zdůraznil, že podstatou věci je skutečnost, že stěžovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, když takovou žalobu je oprávněn podat pouze nájemce a stěžovatelé nájemci předmětného bytu nejsou [primárně s ohledem na absolutní neplatnost nájemní smlouvy ze dne 12. 3. 2001, podpůrně též s ohledem na výpověď z nájmu danou vedlejším účastníkem v roce 2008, přičemž každý z těchto důvodů by postačoval k zamítnutí žaloby; pozn.: ke druhému důvodu krajský soud připomenul zákonnou konstrukci, podle níž výpověď buď svými účinky nájemní vztah ukončí, nebo úspěšná žaloba dle §711 odst. 4 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. na určení její neplatnosti účinky výpovědi odvrátí, když stěžovatelé vzali žalobu o určení neplatnosti výpovědi zpět po té, co jim žalovaný při jednání dne 27. 10. 2010 sdělil, že od výpovědi z nájmu "odstupuje", a řízení bylo zastaveno (nic jiného z protokolu o jednání neplyne), nastaly účinky výpovědi z nájmu bytu ze dne 18. 3. 2008 jejím doručením žalobcům dne 28. 3. 2008, které "odstoupení od výpovědi" nemohlo zvrátit, a nájemní vztah uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty skončil].
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé společné dovolání, jehož přípustnost založili na celkem sedmi otázkách, které podle jejich názoru dosud nebyly dovolacím soudem zcela vyřešeny. V další části dovolání pak stěžovatelé snášeli podrobnější argumenty na podporu svého tvrzení, že soudy tyto otázky nesprávně právně posoudily. Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání jako přípustné pro posouzení právní otázky, zda je možné jednostranně odvolat (vzít zpět) výpověď z nájmu bytu, která dosud nebyla v jeho rozhodování výslovně vyřešena, a po přezkoumání rozsudku krajského soudu dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. S odkazy na judikaturní závěry (doplněné názory právní teorie) objasnil proces vzniku jednostranného právního úkonu a pro spor relevantní právní úpravu možného zrušení účinků podané výpovědi z nájmu bytu, k čemuž doplnil vymezení věcně legitimovaných účastníků v řízení o žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. K věci pak uvedl, že tyto závěry znamenají, že nájemní poměr stěžovatelů k předmětnému bytu skončil na základě výpovědi z nájmu bytu ze dne 18. 3. 2008 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty ke dni 30. 6. 2008, protože řízení o určení neplatnosti výpovědi skončilo jeho zastavením řízení. Na tom nic nemění skutečnost, že v průběhu toho řízení pronajímatel (sc. vedlejší účastník) od výpovědi z nájmu bytu "odstoupil", neboť jednostranné odvolání výpovědi z nájmu bytu po jejím doručení není možné (je tudíž neplatné). Za nepřípadnou považuje Nejvyšší soud argumentaci stěžovatelů pracovněprávní úpravou výpovědi z pracovního poměru, jelikož zákoník práce představuje speciální právní úpravu, kterou v režimu občanského zákoníku nelze použít. Nejvyšší soud tak vyhodnotil, že závěr krajského soudu, že v důsledku (dřívějšího) zániku nájemního vztahu nejsou stěžovatelé v dané věci aktivně legitimováni, je v souladu s citovanou judikaturou, a protože již tento důvod je pro učiněný závěr o nedostatku věcné legitimace dostačující, považoval za nadbytečné zabývat se další dovoláním zpochybněnou otázkou (ne)platnosti nájemní smlouvy. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2017 č. j. 26 Cdo 5029/2016-237 dovolání zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti informují, že jako jediní z nájemců aktivně investovali ještě před privatizací domu v letech 1998 až 2000 do rozšíření svého bytu půdní vestavbou částku 1 074 070 Kč schválenou Úřadem městské části Brno-střed, za niž jim byl garantován bezplatný nájem rozšířené části bytu po dobu 30 let. Jednáním vedlejšího účastníka a rozhodnutím obecných soudů byli zbaveni nájemního vztahu více než 10 let před skončením třicetileté doby. Vedle toho byli zbaveni i titulu k nabytí vlastnictví privatizovaného bytu, když se jejich bytu de facto zmocnila rodina Coufalových jako posledních členů spolku - vedlejšího účastníka. Tím bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na pokojné užívání majetku dle "čl. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (pozn. stěžovatelé mají na mysli čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Označením nájemní smlouvy uzavřené v roce 2001 se statutárním městem Brno za absolutně neplatnou městským soudem došlo k otřesu jejich důvěry v právní stát, když v obraně své majetkově hodnotné nájemní smlouvy vydané jim v roce 2001 veřejnoprávní korporací výměnou za jejich investici soudní moc, jako právní složka státu, po patnácti letech rozhodla, že tato smlouva právně nikdy neexistovala. Městský soud údajně nesdělil v průběhu řízení stěžovatelům, že zamýšlí posoudit smlouvu jako absolutně neplatnou.
6. Za popření autonomie vůle zaručené v čl. 2 odst. 3 Listiny a za další otřes důvěry v právní stát považují stěžovatelé postup obecných soudů při hodnocení nemožnosti zpětvzetí dřívější výpovědi z nájmu bytu dané v roce 2008 jako klíčového argumentu pro zamítnutí žaloby na neplatnost výpovědi dané v roce 2012. Podle nich soudy zcela opominuly fakt, že k tomuto zpětvzetí došlo v průběhu řízení před městským soudem, že tento soud zpětvzetí akceptoval ve svém usnesení a obě strany se poté dva roky chovaly jako strany nájemního vztahu.
7. Stěžovatelé dále připomínají, že obecné soudy se zcela vyhnuly otázce neplatnosti jednání Pavla a Věry Coufalových jménem spolku - vedlejšího účastníka, kteří údajně přestali být v roce 2004 nájemci a podle stanov patrně také členy spolku. V každém případě pozbyli hlasovací práva a nemohli se patně ustanovit výborem sdružení, takže výpověď podaná osobami bez práva jednat jménem spolku byla zcela bezpředmětná.
8. Posléze stěžovatelé popisují vývoj jejich vztahů k předmětnému bytu i k vedlejšímu účastníkovi a rozporují jeho postup při tzv. privatizaci domu, jakož i jeho chování v pozici pronajímatele. Upozorňují, že sdružení pasivních nájemců jim vyměřilo jako podmínku vstupu do sdružení nespravedlivě vypočtenou výši vkladu, přičemž odmítnutím takového nátlaku vznikl více jak patnáctiletý spor. Za nespravedlivou považují též skutečnost, že jejich bytu se již prakticky zmocnil Petr Coufal, který je likvidátorem vedlejšího účastníka, ačkoliv nikdo z rodiny Coufalových nikdy nedisponoval nájemní smlouvou k jejich bytu.
9. V dalších částech ústavní stížnosti se stěžovatelé podrobněji zaměřují na odůvodnění svých argumentů. V části V. ústavní stížnosti doplnili argumentaci poukazem na §2238 obč. zákoníku, z něhož dovozují, že v krajním případě nájemní smlouva vznikla 1. 1. 2014 s obsahem, který popisuje smlouva ze dne 12. 3. 2001. S přihlédnutím k předmětu sporu v této věci si dále zaslouží pozornost námitky proti popření dohody "o zpětvzetí výpovědi". Závěr Nejvyššího soudu o dovršení vzniku jednostranného právního úkonu jeho dojitím do sféry adresáta, nastoupení jeho závaznosti a nemožnosti ho jednostranně odvolat považují za nepřípadný a akademický. Dodávají, že pronajímatel "vzal zpět" svou dřívější výpověď na výzvu obecného soudu ke smíru a oni výměnou za to vzali zpět svou žalobu na neplatnost výpovědi (na podporu tohoto tvrzení citují z odůvodnění usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2010 č. j. 46 C 96/2008-75, včetně partie zmiňující se o zavinění pronajímatele na zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby). Stěžovatelé mají za to, že oním "zpětvzetím výpovědi" z nájmu výměnou za zpětvzetí žaloby na neplatnost výpovědi došlo k dohodě a narovnání jejich vztahů, jež naplnily strany obsahem, tedy právy a povinnostmi danými původní nájemní smlouvou ze dne 12. 3. 2001, čemuž odpovídalo i následné dvouleté jednání obou stran - nájemní bydlení a úhrada nájmu a služeb.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti (ev. rozhodnutí obsahující napadené výroky), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
13. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelé setrvávají na vlastním právním hodnocení skutkového děje (neplatnost výpovědi ze dne 1. 9. 2012), který promítají i na další právní aspekty související s rozšířením původního bytu do půdních prostor, následným nájmem tohoto bytu, převodem domu statutárním městem Brno do vlastnictví vedlejšího účastníka a výpovědí z nájmu bytu ze dne 18. 3. 2008. Z obsahu spisu městského soudu je však zřejmé, že na jejich námitky obecné soudy adekvátně reagovaly, a to v mezích podústavního práva; domáhají-li se stěžovatelé jejich přezkumu Ústavním soudem, pak ho staví do role, která mu nepřísluší.
14. Ústavní soud konstatuje, že meze jeho přezkumu jsou limitovány předmětem soudního sporu, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, tj. sporem o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 1. 9. 2012, byť se v tomto sporu mohly projevit účinky předchozích právních skutečností, a to již z období, kdy vlastníkem domu bylo statutární město Brno (např. nedostatečným zajištěním subjektivních práv stěžovatelů v pozici stavebníků a zejména v postavení nájemců - typicky v procesu tzv. privatizace komunálního bytového majetku, tj. při převodu domu statutárním městem Brno do vlastnictví vedlejšího účastníka). To platí jak pro posouzení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 12. 3. 2001 (námitka stěžovatelů, že jde o překvapivé rozhodnutí městského soudu, protože jím nebyli poučeni o záměru posoudit nájemní smlouvu jako neplatnou, není relevantní, neboť jim adekvátní poučení bylo poskytnuto v průběhu ústního jednání 10. 4. 2015 - viz č. l. 152 versa soudního spisu), tak právních následcích zpětvzetí jejich žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 18. 3. 2008 (aniž by, byť zastoupeni kvalifikovaným právním zástupcem, adekvátně reagovali na vzniklou situaci, např. uzavřením dohody o narovnání, či uzavřením nové nájemní smlouvy).
15. Námitka stěžovatelů týkající se vzniku nájemní smlouvy podle §2238 obč. zákoníku (viz část V. ústavní stížnosti) je námitkou, která měla být uplatněna již v řízení před obecnými soudy [za její uplatnění nelze považovat odkaz na přechodné ustanovení §3076 obč. zákoníku (pozn. správně má být §3074) v části III.2 jejich dovolání], a to v řádné podobě (tj. s tvrzením dobré víry a odůvodněním retrospektivity k 1. 1. 2014); v řízení o ústavní stížnosti k ní nelze proto přihlédnout.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu