ECLI:CZ:US:2018:3.US.1133.18.1
sp. zn. III. ÚS 1133/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. M. B., zastoupeného Mgr. Vítem Zahálkou, advokátem, sídlem Radyňská 479/5, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018 č. j. 19 Co 286/2017-1559, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. B., nezl. D. a nezl. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 42 P 2/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 4. 2017 č. j. 42 P 2/2015-1503 byl návrh vedlejší účastnice (dále jen "matka") na úpravu styku s nezletilým D. (dále jen "nezletilý") a s nezletilou B. (dále jen "nezletilá") zamítnut (výrok I.), matce byl zakázán styk s nezletilými (výrok II.), matce bylo uloženo zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení státu částku 53 774 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Okresní soud dospěl k závěru, že od doby předchozího rozhodování o návrhu stěžovatele na zákaz styku, kdy matka plnila podmínky dohledu vykonávaného probační a mediační službou, bydlela u svých rodičů, řádně pracovala a měla snahu změnit svůj život k lepšímu, došlo u matky k podstatné změně poměrů. Matka od února 2016 nepracovala, byla sankčně vyřazena z evidence Úřadu práce České republiky, neplnila řádně vyživovací povinnost, začala se dopouštět majetkové trestné činnosti, a ve dvou případech již byla pravomocně odsouzena - aktuálně vykonává trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. V průběhu řízení bylo znaleckým posudkem opětovně potvrzeno, že matka je chronickou uživatelkou pervitinu. Matka sice v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody nuceně abstinuje, nicméně po dobu trvání řízení problém se závislostí na drogách popírala či bagatelizovala. Naopak v rodině stěžovatele je situace stabilní, stěžovatel vychovává děti společně s manželkou, děti mají ke stěžovateli i k jeho manželce pozitivní vztah. Ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že nezletilý si je vědom existence biologické matky, avšak projevuje k ní negativní vztah. Nezletilá si existence biologické matky není vědoma, za matku považuje současnou manželku stěžovatele, kterou hodnotí pozitivně. Okresní soud konstatoval, že výchovné schopnosti matky považuje z důvodu prokázaného užívání návykových látek za výrazně snížené. Matka, i když je ve výkonu trestu odnětí svobody, nezískala žádný náhled na situaci, když navrhuje zcela nereálně střídavou péči či svou výlučnou péči, aniž by vzala v úvahu situaci svou i situaci dětí, které s matkou od roku 2012 nejsou v přímém kontaktu a nemají k ní vytvořen pozitivní vztah. Okresní soud proto návrh matky na úpravu styku zamítl a současně zakázal styk matky s nezletilými, byť uvedený zákaz znamená vážný zásah do oprávnění rodiče vyplývající z institutu rodičovské odpovědnosti. Za situace, kdy matka ještě několik měsíců bude vykonávat trest odnětí svobody, by bylo zcela v rozporu se zájmy dětí, aby k prvotnímu navazování kontaktů s matkou mělo dojít v prostředí věznice. Okresní soud uvedl, že znalci připustili asistovaný styk v případě, kdy by matka prokazatelně dlouhodobě abstinovala, tato podmínka však v současné době splněna není. Soud uzavřel, že je na matce, aby si po vykonání trestu uspořádala své poměry, dlouhodobě abstinovala a vedla řádný život, a teprve pak by mohl byt styk s matkou pro děti přínosný.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala matka odvolání, na základě kterého Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem dne 11. 1. 2018 č. j. 19 Co 286/2017-1559 rozsudek okresního soudu změnil tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilými formou písemné korespondence společně pro obě děti, a to jedenkrát v měsíci o maximálním rozsahu dvou stran, o velikosti A4, stěžovatel je povinen předávat nezletilým dětem poštovní zásilky s korespondencí matky do tří dnů od doručení, a koliznímu opatrovníkovi se ukládá povinnost jedenkrát za šest měsíců ověřovat u nezletilých, zda jim byla stěžovatelem korespondence matky předána (výrok I.). Návrh stěžovatele na zákaz styku matky s dětmi krajský soud zamítl (výrok II.), matce bylo uloženo zaplatit na nákladech státu 36 624 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit na nákladech státu 17 150 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku.
5. Krajský soud dospěl k závěru, že skutečnost, že matka je osobou, která měla v minulosti a patrně dosud má problémy s požíváním návykových látek, a dopouští se trestné činnosti nenásilného majetkového charakteru, nemůže být důvodem pro vyslovení zákazu styku rodiče s dětmi. Krajský soud zdůraznil, že v osobnostních rysech matky nebylo zjištěno nic, co by ji vylučovalo z kontaktu s dětmi, kdyby aktivně přistoupila k léčbě závislosti. Matka se taktéž nikdy nedopustila takového jednání, které by představovalo pro děti závažnou a neodstranitelnou újmu. Krajský soud poukázal na podíl stěžovatele na stávající situaci, když jeho postoj k matce, respektive jeho ochranitelská role dětí před matkou, dokonce vyústila ve skutečnost, že nezletilá o své biologické matce neví. Bez ohledu na to, že matka v současné době nemá možnost volného pohybu a tedy nemůže ani uvažovat reálně o osobním kontaktu s dětmi, což navíc vylučují i závěry znaleckého posudku, není možné vyloučit jiné formy styku. Z tohoto pohledu se okresní soud věcí nezabýval, neboť se ve svém rozhodnutí soustředil pouze na posouzení vhodnosti osobního styku, kterého se matka dovolávala. Za situace, kdy je nepochybně potřeba postupně obnovovat narušené rodinné vztahy mezi oběma dětmi a jejich biologickou matkou, postupně je začít budovat, pak soud prvního stupně pominul, že je zde potřeba sledovat naplnění rodinných vazeb biologické matky a jejich dětí, což je podle krajského soudu v zájmu obou nezletilých. Překážkou pro to nemůže být ani skutečnost, že stěžovatel uzavřel nové manželství, a že obě děti navázaly k jeho manželce velice dobré pozitivní vztahy, a manželka stěžovatele fakticky roli matky úspěšně nahradila. Je totiž v zájmu dětí, aby věděly, kdo je jejich biologická matka, aby s ní měly přiměřený kontakt, a aby si postupně uvědomily svou spojitost a náležitost i k rodině matky. Je proto podle soudu třeba zvolit pro vazby mezi nezletilými a matkou takový formát styku, který bude šetrný k dětem a nebude nad obvyklou míru (s níž je třeba při vytvoření nové rodiny počítat) narušovat klima stávající rodiny stěžovatele a ani vystavovat děti zbytečnému stresu. Aby byl kontakt dětí s matkou přijatelný zejména pro obě děti útlého věku, pak s ohledem i na stávající možnosti matky shledal krajský soud za jedinou vhodnou formu styku pouze písemný kontakt, který se může uskutečnit bez ohledu na to, kde se matka bude momentálně nacházet. Vzhledem k tomu, že nezletilá nemá o matce zatím povědomí, je vhodné a i praktické, aby písemný kontakt matka činila společným dopisem pro obě děti. Za přijatelnou a postačující formu pak považoval soud písemný kontakt jednou za měsíc, maximálně ve formátu dvou stránek A4.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že uložení opatření spočívající v úplném zákazu styku nezletilých s matkou bylo za daných okolností jednoznačně legitimní a zcela v zájmu nezletilých. Naopak ze všech zjištěných okolností, a to především ze znaleckých posudků, vyplývá, že matka svou dlouhodobou závislost bagatelizuje, popírá a nijak zásadně ani neřeší, a ačkoli se v dřívější době snažila o zbavení se návyku, léčbu nikdy nedokončila. Závislost matky a její důsledky se pak projevují v páchání trestné činnosti, za kterou již byla odsouzena. Uvádí-li krajský soud, že role stěžovatele se stala až nepřiměřeně ochranitelskou, zdůrazňuje stěžovatel, že do této role byl danou situací vmanipulován. Navázal-li stěžovatel po opuštění společné domácnosti s matkou nový vztah s nynější manželkou, který vyústil v narození dalšího syna navrhovatele, sourozence nezletilých, a došlo tak k vytvoření nové a bezproblémové rodiny, ve které nezletilí mohou nalézt příznivé prostředí pro svůj vývoj a výchovu, lze mít za to, že jde o skutečnost, která je jednoznačně v zájmu nezletilých. Výše uvedené odůvodňuje rozhodnutí stěžovatele, že za daných okolností, kdy nezletilá nemá ke své biologické matce žádný vztah, tuto ani nezná, a na druhé straně svoji náhradní matku miluje a považuje ji za vlastní matku, je sdělení reality o biologické matce neúčelné a proti zájmu nezletilé. Jakkoli se totiž může zdát soudem nařízený písemný styk na první pohled šetrný, ve skutečnosti může mít na nezletilé, zejména pak na nezletilou, negativní dopad. Lze se oprávněně domnívat, že nastalá situace bude pro nezletilou minimálně stresující a zmatečná, s dopadem na její psychicky stav. Nezletilá je již ve věku (7 let), kdy je schopna vnímat a chápat obsah jí sdělovaných skutečností a dovodit z nich své závěry. Je tedy možno předpokládat, že nezletilá bude vnímat stěžovatele jakožto osobu, která ji po celou dobu lhala, taktéž hrozí ztráta důvěry k manželce stěžovatele v případě, že by se nezletilá dozvěděla o tom, že tato ve skutečnosti není její matkou. Stěžovatel je přesvědčen, že matka nemá k nezletilé opravdový vztah a její snahy o údajné sblížení s nezletilými lze považovat spíše za snahy jednak vedené ze strany rodičů matky, a jednak za snahy o ztížení celkové situace stěžovatele. Matka nikdy neprojevila žádný zájem promítající se do konkrétního jednání, které by mělo za cíl přispět k výchově či alespoň k radosti nezletilých. S výjimkou principu, že dítě by mělo znát své rodiče, neexistuje jediný objektivní důvod, proč by nezletilá měla za současné situace, v tomto věku a za dané rodinné konstelace, mít jakoukoli povědomost o tom, že její náhradní matka není její skutečnou biologickou matkou, resp. proč by měla vědět, kdo jí je. Stěžovatel má za to, že jediným důvodem je snaha o vyhovění zcela formálním podmínkám, které soud proklamuje z pozice garanta ochrany rodičovství a rodiny, a které jsou v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele a nezletilých.
7. Stěžovatel nesouhlasí taktéž s výrokem krajského soudu, kterým mu bylo uloženo nahradit náklady státu spočívající v částečné úhradě nákladů znaleckých posudků. Stěžovatel namítá, že vypracování znaleckých posudků nenavrhoval, a jejich potřeba vyplynula z důvodů na straně matky, která záměrně zpochybňovala skutkové okolnosti, které byly znaleckými posudky prokazovány. Argumentace krajského soudu ohledně částečného úspěchu matky ve věci se jeví stěžovateli absurdní. Opatrovnické řízení je nesporné povahy, kdy hlavním aspektem rozhodování je zájem dítěte, a nelze tedy argumentovat tím, že jeden z rodičů byl úspěšnější než druhý.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozsudku vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatel polemizuje se závěry krajského soudu, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, včetně rozsahu styku druhým rodičem, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li tedy nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit jeho postup jako protiústavní.
11. Tak tomu je i v dané věci, v níž krajskému soudu nelze vytknout, že by při svém rozhodování neaplikoval platnou právní právu, nebo že by jeho skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování.
12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem napadený rozsudek zasáhl a do budoucna zasáhne do života jeho rodiny, která dosud bezproblémově funguje, aniž by nezletilí jakýmkoli způsobem s matkou komunikovali, či pokud jde o nezletilou, dokonce věděli o její existenci.
13. Jakkoli Ústavní soud rozumí této argumentaci stěžovatele, i jeho obavám, jde-li o následky sdělení o existenci a způsobu života matky (závislost na drogách, výkon trestu, apod.) na nezletilou, z pohledu ústavnosti nelze jeho námitkám přisvědčit.
14. Ústavní soud má za to, že krajský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil svůj závěr o tom, že je v zájmu obou nezletilých obnovit (či vytvořit) rodinné vazby mezi biologickou matkou a jejími dětmi, pro stručnost Ústavní soud na tyto shora uvedené závěry odkazuje. Jakkoli stěžovatel s tímto závěrem krajského soudu polemizuje s ohledem na konkrétní rodinnou situaci, neuvádí žádné přijatelné důvody, proč by styk matky s nezletilými měl být zcela vyloučen. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel především brání tomu, aby se nezletilá dozvěděla, že jeho manželka není její matkou. Pro takové řešení ovšem není žádného důvodu, tím spíše za situace, kdy druhý ze sourozenců si je existence jejich společné matky vědom. Pokud stěžovatel dosud nezletilé nesdělil, kdo je její skutečnou matkou, musel předpokládat, že tento stav bude udržitelný pouze do doby, kdy se matka začne domáhat svých rodičovských práv. Za dané situace je tedy na stěžovateli, aby citlivým způsobem připravil nezletilé na skutečnost, že budou matkou písemně kontaktováni.
15. Stěžovateli přitom nelze přisvědčit v tom, že jeho (současné) rodině není soudem poskytnuta ochrana. Skutečnost, že matce je umožněno realizovat styk s jejími dětmi písemně jedenkrát měsíčně, nijak nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele ani jeho rodiny. Nebylo by tomu tak ani v případě, že by šlo (za splnění podmínek naznačených znaleckým posudkem) např. o styk asistovaný, neboť jde o rozvíjení vztahu mezi matkou a dětmi, který nemůže být zakázán jen proto, že jej stěžovatel nepovažuje za v nejlepším zájmu nezletilých.
16. Otázkou styku nezletilých s rodičem, který se nachází ve výkonu trestu, se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 22/17 ze dne 8. 8. 2017. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud uvedl, že samotný výkon trestu odnětí svobody by a priori neměl být považován za důvod upřít rodiči ve výkonu trestu přímý styk s nezletilým dítětem, tím spíš by neměl být rodiči ve výkonu trestu odnětí svobody bez dalšího upírán alespoň nepřímý styk s dítětem, který může přímý styk s ohledem na jeho případnou nevhodnost v konkrétním případě buď dočasně nahradit či vhodně doplnit. Především je však nezbytné, aby se obecné soudy vždy zabývaly možnostmi přímého i nepřímého styku s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každého případu a aby svůj závěr v tomto směru také řádně zdůvodnily, a to s odkazem na relevantní důvody, a nikoliv pouze pomocí obecného konstatování, že návštěva ve vězení by pro nezletilé dítě mohla představovat trauma. Ústavní soud zdůraznil, že právo dítěte, které má dostatečnou schopnost chápání, dostávat veškeré informace, být konzultováno a vyjadřovat vlastní názor, není-li to zjevně v rozporu s jeho nejlepšími zájmy, vyplývá také z článku 6 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi.
17. Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že ani trestná činnost matky, v jejímž důsledku vykonává trest odnětí svobody, nemůže být důvodem pro vyslovení zákazu styku rodiče s dětmi, a rozhodl s ohledem na konkrétní poměry dané věci a minimální vazby mezi matkou a dětmi, které je třeba budovat, o formě styku písemnou formou, nelze v jeho postupu spatřovat pouhé vyhovění formálním podmínkám, které proklamuje z pozice garanta ochrany rodičovství a rodiny, jak v ústavní stížnosti naznačuje stěžovatel.
18. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny je péče o děti a jejich výchova právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Právo na vzájemný kontakt rodiče a dítěte je reflektováno také soukromoprávní úpravou obsaženou v §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), který stanoví, že rodičovská odpovědnost zahrnuje práva a povinnosti rodičů spočívající mimo jiné také v osobním styku s dítětem. Rodičovskou odpovědnost má přitom každý rodič, ledaže jí byl zbaven (§865 odst. 1 občanského zákoníku). Z toho potom vyplývá, že dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže (§888 občanského zákoníku). Zájem na zachování existujících rodinných vazeb mezi rodičem s dítětem, jenž je realizován jejich vzájemným stykem, může přitom existovat dokonce i tehdy, jsou-li dány natolik závažné skutečnosti, že je rodič rodičovské odpovědnosti zcela zbaven (§872 občanského zákoníku). V takovém případě soud rozhodne, že rodiči zůstává právo osobně se s dítětem stýkat.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že vyloučení styku rodiče s dítětem je významným zásahem do rodičovské odpovědnosti. Jde o prostředek ultima ratio, který lze využít jen tehdy, jsou-li dány mimořádně závažné okolnosti. Platí-li přitom, že pro zbavení rodičovské odpovědnosti nepostačí sama o sobě skutečnost, že byl rodič odsouzen pro trestný čin, tím spíše nemůže být pouze tato skutečnost důvodem pro vyloučení styku s dítětem. Vzájemné právo rodiče a dítěte na styk má být zaručeno, vyjma případů, kdy by takový kontakt ohrožoval zdravý vývoj dítěte.
20. Podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Koncept nejlepšího zájmu dítěte je komplexní a jeho obsah musí být stanoven vždy s přihlédnutím k okolnostem každého případu (podrobně ke konceptu nejlepšího zájmu dítěte srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. 7. 2017). Z článku 3 odst. 1 ve spojení s článkem 9 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech dítěte plyne, že oddělení dítěte od jeho rodiče musí být až posledním prostředkem, kterého může být užito jen v případě ohrožení dítěte nebo je-li to z jiného důvodu zcela nezbytné.
21. Taktéž podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi mají dítě a jeho rodiče právo navázat a udržovat vzájemný pravidelný styk, který lze omezit nebo vyloučit pouze tam, kde to je nezbytné v nejlepším zájmu dítěte. V případě, že není v nejlepším zájmu dítěte udržovat styk s jedním z rodičů bez dohledu, je třeba zvážit možnost osobního styku s dohledem nebo jiné formy styku s tímto rodičem. Stykem se rozumí jak pobyt dítěte, které po omezenou dobu zůstane nebo se setká s nějakou osobou uvedenou v článcích 4 až 5, se kterou obvykle nežije, tak jakákoliv forma komunikace mezi dítětem a touto osobou, ale i poskytnutí informací této osobě o dítěti nebo dítěti o této osobě (viz článek 2 Úmluvy o styku s dětmi, publikovaná pod č. 91/2005 Sb.).
22. Právě z článku 2 Úmluvy o styku s dětmi výslovně v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel krajský soud, když konstatoval, že právo osobního styku rodiče s dítětem není jedinou možností styku, nýbrž alternativami je jakákoliv komunikace dítěte a rodiče, tedy i telefonická, e-mailová, SMS zprávami, přes internetovou sociální síť Facebook, program Skype apod. Krajský soud dovodil, že není-li možný z jakéhokoliv důvodu osobní kontakt rodiče s dítětem, pak je třeba, aby se soud zabýval tím, zda nepřichází v úvahu jiná vhodná forma styku.
23. Uvedené závěry krajského soudu jsou (na rozdíl od závěrů okresního soudu) také v souladu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že styk rodiče s dítětem vedle přímého styku, tedy osobního kontaktu rodiče s dítětem po soudem stanovenou nebo rodiči dohodnutou dobu, zahrnuje rovněž nepřímý styk, který je realizován prostřednictvím nejrůznějších forem komunikace jako je kontakt prostřednictvím dopisů, telefonátů, SMS zpráv, e-mailů nebo jiných forem elektronické komunikace. Navzdory preferenci osobního kontaktu rodiče s dítětem, může být v odůvodněných případech tento přímý styk doplněn (případně výjimečně nahrazen) právě stykem nepřímým, tak aby bylo možné v co možná nejširší míře zabezpečit udržení rodinných vazeb dítěte s rodičem, který je nemá ve své péči. To znamená, že případech, kdy osobní kontakt rodiče s dítětem nebude zcela výjimečně možný vůbec, musí soudy zvažovat všechny možnosti nepřímého styku, které jej mohou nahradit. Bude-li osobní styk možný je v omezené míře (např. z důvodu nemoci nebo právě z důvodu výkonu trestu odnětí svobody či vazby) nebo ojediněle (např. z důvodu velké zeměpisné vzdálenosti), musí soudy zvážit, jakými vhodnými formami komunikace takto omezený osobní kontakt doplnit, aby byly v co největší možné míře zachovány citové vazby mezi odloučenými rodiči a dětmi.
24. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele, že matka nemá k nezletilým opravdový vztah a její snahy o údajné sblížení s nezletilými lze považovat spíše za snahy jednak vedené ze strany rodičů matky, a jednak za snahy o ztížení celkové situace stěžovatele. Takové závěry se pohybují pouze v rovině tvrzení, a nemění nic na tom, že matka, která nebyla zbavena rodičovské odpovědnosti, má právo na styk s dětmi (§865 a násl. občanského zákoníku). Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že s výjimkou principu, že dítě by mělo znát své rodiče, neexistuje žádný důvod, proč by nezletilá měla za současné situace mít jakoukoli povědomost o tom, že jeho manželka není její skutečnou biologickou matkou. Je nutno přisvědčit krajskému soudu v tom, že je v zájmu nezletilých, aby věděli, kdo je jejich biologická matka, aby s ní měli přiměřený kontakt, a aby si postupně uvědomili svou sounáležitost s rodinou matky. Ostatně právo dítěte znát své rodiče zakotvuje i článek 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V tomto směru nelze akceptovat subjektivní názor stěžovatele, že matka se sama svým chováním o ochranu svých práv připravila.
25. Obává-li se stěžovatel dopadů realizace písemného styku na jeho současnou rodinu, lze uvést, že tyto námitky vypořádal podrobně a srozumitelně krajský soud, který uvedl, že šetrně zvolená forma styku nemůže silné vztahy mezi nezletilými a stěžovatelem (či jeho manželkou) zásadně negativně ohrozit, ovšem za podmínky, že stěžovatel splní povinnost, které zatím nedostál, a to nezletilé způsobem vhodným jejich věku na písemný styk připravit.
26. Jakkoli Ústavní soud vnímá nelehkou situaci stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů a fakticky uspokojivě vyřešit spor mezi rodiči. Jak již bylo shora uvedeno, nepostradatelnou roli bude mít v procesu navazování kontaktů nezletilých s matkou stěžovatel, na němž záleží, zda v zájmu dětí překoná své negativní vztahy k matce nezletilých a bude jim oporou. S ohledem na složitost situace by jistě bylo z důvodu co nejmenšího psychického dopadu na nezletilé přínosné konzultovat postup s odborníkem.
27. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že odmítnutí ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se v budoucnu změny napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Dle aktuálních okolností tak opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých. Ostatně krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pokud by ani po dostatečně přiměřené době nedošlo vůbec k narovnání narušených vazeb mezi dětmi a matkou, mohlo by být uvažováno o vyslovení zákazu styku.
28. Jde-li o stěžovatelem rozporované náklady řízení, Ústavní soud má za to, že krajský soud výroky III. a IV. napadeného rozsudku řádně odůvodnil, a proto jej nelze označit za svévolný (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2771/11 ze dne 24. 11. 2011, v jehož duchu nelze označit postup obecných soudů za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní). Ústavní soud dodává, že zákonná povinnost účastníka řízení tvrdit rozhodné skutečnosti [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a označit na jejich podporu důkazy [§101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] platí i pro řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilého, nic na tom přitom nemění skutečnost, že podle §127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření, či ustanoví znalce. Náklady znalečného i v nesporném řízení vznikají v souvislosti s uplatněním práva účastníků, tedy v jejich zájmu, a je proto logicky dána jejich povinnost je zaplatit. I kdyby tedy účastníci důkaz znaleckým posudkem nenavrhovali, byl nepochybně proveden v jejich zájmu, neboť jím měla být potvrzena či vyvrácena jejich tvrzení. Je tedy nepřípadná argumentace stěžovatele, že nenavrhoval dokazování znaleckými posudky, nýbrž potřeba jejich zadání vyplynula z důvodů na straně matky. Krajský soud řádně odůvodnil, že s ohledem na výsledek řízení uložil náklady za znalecký posudek MUDr. Koutka a PhDr. Kocourkové v částce 34 300 Kč zaplatit každému z rodičů jednou polovinou, neboť byl zadán jednak na návrh matky (návrh na úpravu styku s nezletilými), jednak na návrh stěžovatele (návrh na zákaz styku matky s nezletilými). Pokud jde o ostatní náklady státu, které vznikly s dalšími posudky zaměřenými pouze na zkoumání matčiny závislosti na návykových látkách, kterou neúspěšně v řízení popírala, tyto byly v celkové částce 19 474 Kč uloženy k zaplacení matce. Stěžovateli nelze dát za pravdu, domnívá-li se, že v opatrovnickém řízení nelze argumentovat úspěšností ve sporu. Na rozdíl od rozhodování o nákladech účastníků v opatrovnickém řízení je pro rozhodnutí o tom, který z rodičů bude zavázán hradit náklady státu, výsledek řízení významný.
29. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu