ECLI:CZ:US:2018:3.US.1135.18.1
sp. zn. III. ÚS 1135/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Hanuštiaka, zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou, sídlem Velké náměstí 45, Strakonice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2018 č. j. 5 Ads 72/2017-55, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. února 2017 č. j. 53 Ad 12/2016-19 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. července 2016 č. j. XY, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovateli byl ode dne 16. 8. 1981 přiznán invalidní důchod pro pracovní úraz, který utrpěl. Dne 4. 3. 2011 vydala Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutí, jímž byl stěžovateli od 19. 3. 2011 (tj. ode dne, kdy stěžovatel dosáhl věku 65 let) místo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně přiznán starobní důchod ve výši 13 569 Kč, tj. ve výši dosud vypláceného invalidního důchodu.
3. Stěžovatel proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, jímž byly zamítnuty námitky proti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o starobní důchod, podal žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl. V rozsudku se krajský soud vyjadřoval ke třem otázkám: 1) k tomu, kdy stěžovatel dosáhl důchodového věku, 2) k tomu, zda stěžovateli vznikl nárok na přepočet hornického důchodu, a 3) k dobám pojištění a jejich zápočtu. Krajský soud přisvědčil odvolacímu správnímu orgánu v tom, že stěžovatel dosáhl důchodového věku v 55 letech (tj. dne 19. 3. 2001). Poukázal na §21 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném k 31. 12. 1995 (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"), dle něhož má občan nárok na starobní důchod, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku aspoň 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 15 roků v ostatním zaměstnání v hornictví vykonávaném pod zemí v hlubinných dolech, a byl-li z tohoto zaměstnání převeden nebo uvolněn ze zákonem stanovených podmínek. Období pobírání invalidního důchodu od 16. 8. 1981 do 18. 3. 2001 (tj. téměř 20 let) bylo v souladu se zákonem posouzeno jako ostatní zaměstnání v hornictví vykonávané pod zemí v hlubinných dolech. Stěžovatel tak splnil podmínku 15 let stanovenou v §21 odst. 1 písm. b) zákona o sociálním zabezpečení. Krajský soud však neshledal, že by stěžovatel splnil podmínky pro přepočet hornického důchodu. Podmínky pro takový postup upravuje §76a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), ve vztahu ke třem kategoriím osob zde vymezeným. Stěžovatel však nespadal do žádné z těchto kategorií. První kategorie navazující na §74a zákona o důchodovém pojištění se týká pojištěnců, kteří alespoň po dobu 10 let pracovali mimo jiné při těžbě uranu. Stěžovatel však před úrazem při těžbě uranu působil po dobu necelých 6 roků. Druhá kategorie navazující na §76 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění dopadá na mimořádné poskytování starobního důchodu některým horníkům, mezi něž však nebylo možno stěžovatele zařadit. Třetí kategorie se vztahuje na pojištěnce, kteří byli před 1. 1. 1993 po dobu 15 let zaměstnáni v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech [jde o zaměstnání odpovídající §14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení], případně 10 let, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech. Nejde o ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech podle §14 odst. 2 písm. b) zákona o sociálním zabezpečení, pro které stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod v 55 letech ve smyslu §21 odst. 1 písm. b) zákona o sociálním zabezpečení. Před úrazem stěžovatel odpracoval v zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech 9,8 roku, což nestačilo na splnění podmínek u třetí kategorie, kde je podmínka 15 let trvání takového zaměstnání (resp. 10 let, šlo-li o uranové doly). Ani námitky vztahující se k dobám pojištění a jejich zápočtu krajský soud neshledal důvodnými a žalobu zamítl.
4. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku, jímž zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, ztotožnil se závěrem, že stěžovatel dosáhl důchodového věku v 55 letech. K hodnocení krajského soudu dodal, že správní orgán nepochybil, když pro účely stanovení procentní výměry starobního důchodu nezohlednil jako dobu náhradního pojištění rovněž dobu po 19. 3. 2001, tj. dobu po dosažení důchodového věku. Tento postup nebyl možný s ohledem na §33 odst. 2 větu druhou zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval tím, zda bylo doloženo stěžovatelovo studium v letech 1960 až 1961, a shledal, že tvrzení o studiu v tomto období doloženo nebylo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvedl, že všechny státní orgány, které se jeho případem zabývaly, konstatovaly, že mu byl řádně zjištěn důchodový věk 55 let a z toho plynoucí následek nezapočítání náhradní doby pojištění po dosažení takto zjištěného důchodového věku. Je nesporné, že stěžovatel ukončil zaměstnání v uranových dolech pro pracovní úraz, pro který mu byl přiznán invalidní důchod třetího stupně. Stěžovatel se považoval za kmenového zaměstnance podniku a jediná příčina, která vedla ke ztrátě způsobilosti vykonávat dosavadní práci, byl pracovní úraz. Při normálním běhu událostí by i nadále vykonával práci v hornictví v uranových dolech. Nechápe, že je mu kladeno k tíži, že neodpracoval 10 roků v uranových dolech nebo 15 roků v hornictví, neboť tato pracovní činnost mu byla znemožněna právě v důsledku pracovního úrazu. Považuje za nesprávné, že mu pro účely stanovení, resp. zvýšení procentní výměry důchodu nebyla zhodnocena i doba po 19. 3. 2001, tedy doba po dosažení nároku na starobní důchod. Dle jeho názoru by i tato doba měla být zohledněna jako doba náhradního pojištění při výměře důchodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v dané právní věci předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě krajskému soudu a Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy. Při výkonu této pravomoci je Nejvyšší správní soud i krajský soud povinen vykládat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho výklad a aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
8. Svou stručnou argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti, která se navíc odvíjí jen na úrovni podústavního práva, stěžovatel předestřel správním soudům (Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím své zástupkyně předložil tuto argumentaci téměř shodně i z hlediska textového, k tomu srov. bod [4] napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud konstatuje, že správní soudy se stěžovatelovou věcí náležitě zabývaly a vyložily, proč na žádané zvýšení procentní výměry důchody neměl právo. Napadená rozhodnutí správních soudů a před nimi i rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení se zabývala hodnocením skutkových okolností, na něž aplikovala zákonnou úpravu. Soudy stěžovateli srozumitelně vyložily, proč nesplnil zákonné podmínky, aby mohl se svou žádostí uspět. Ústavní soud v posuzované věci nespatřuje důvod, aby do hodnocení správních soudů vstupoval, naopak lze na jejich rozhodnutí odkázat.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu