ECLI:CZ:US:2018:3.US.1210.18.1
sp. zn. III. ÚS 1210/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. L., zastoupené Mgr. Hanou Bartasovou, advokátkou, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 2596/2017-493, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2016 č. j. 1 Co 29/2016-410 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 24 C 16/2011-354, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, sídlem Pekařská 664/53, Brno, a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala písemné omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 2 000 000 Kč, vzniklé v důsledku operačního zákroku (úplného odstranění štítné žlázy), jejž u první vedlejší účastnice podstoupila dne 27. 3. 2007, kdy u stěžovatelky došlo k oboustranné paréze (obrně) hlasivek a hrtanu.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem (poté, co byl jeho předchozí mezitímní rozsudek v odvolacím řízení zrušen) uložil první vedlejší účastnici povinnost zaslat stěžovatelce písemnou omluvu, žalobu na zaplacení žalované částky však zamítl (druhá vedlejší účastnice vystupovala v řízení před krajským soudem v postavení vedlejšího účastníka řízení na straně první vedlejší účastnice). Krajský soud dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice neučinila vše, co učinit mohla, aby nedošlo k poškození stěžovatelčina zdraví, a tím zasáhla neoprávněně do jejích osobnostních práv, pročež stěžovatelce vzniklo právo na přiměřené zadostiučinění. Požadovanou náhradu v penězích však stěžovatelce nepřiznal z důvodu uplynutí obecné tříleté promlčecí doby.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným rozsudkem zamítavý výrok rozsudku krajského soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil.
5. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, neboť dospěl k závěru, že "nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem", a to proto, že v něm jednak není řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, jednak v něm chybí způsobilý dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, namítá, že ačkoliv v řízení byl prokázán zásah do jejích osobnostních práv, žalovaná částka jí z důvodu promlčení přiznána nebyla; stěžovatelka nicméně zdůrazňuje, že první vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení je namístě považovat za nemravnou, neboť právě její zaměstnanci svým chováním (byť i pouze nepřímo a částečně) zavinili, že stěžovatelka svůj nárok u soudu uplatnila až po uplynutí promlčecí doby. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že jí obecné soudy neposkytly soudní ochranu, pakliže svými rozhodnutími "posvětily nemravné jednání" první vedlejší účastnice, jež "zneužila neznalosti a neodbornosti pacientky k zakrytí svých zřejmých pochybení"; za těchto okolností jí totiž soudy podle mínění stěžovatelky měly poskytnout ochranu a právo na přiměřené zadostiučinění jí měly přiznat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím vrchního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 13 až 15) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
8. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka v prvé řadě nevymezila předpoklad jeho přípustnosti [což je dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku], a navíc označila podle Nejvyššího soudu nezpůsobilý dovolací důvod (označila jiný důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.).
9. Pokud jde o vymezení otázky přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelka "dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o. s. ř., uplatňuje však současně dvě rozdílné okolnosti (tvrzeně dosud nevyřešenou otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu a současně otázku, která by měla být posouzena jinak, než jak již byla dovolacím soudem vyřešena), jejichž současná existence v případě jedné právní otázky je vyloučena".
10. Tomuto závěru Nejvyššího soudu, tedy závěru, že v dovolání řádně nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, pročež je možno konstatovat, že stěžovatelčino dovolání postrádalo obligatorní náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku, a proto nelze na postup dovolacího soudu, jenž - mimo jiné již - na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelčino dovolání žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vymezující jeho přípustnost podle §237 o. s. ř., v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout.
11. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
12. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím vrchního a krajského soudu.
13. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
14. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka kvalifikovaně nevymezila předpoklad jeho přípustnosti (a ostatně rovněž ani způsobilý dovolací důvod), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
15. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím vrchního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.
17. Již pouze na vysvětlenou proto zbývá dodat, že ze zaznamenaných důvodů se Ústavní soud nemohl vůbec věcně zabývat stěžejní argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, tedy nemohl nikterak přikročit k řešení otázky, zda první vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení je nebo není namístě považovat za výkon práva odporující dobrým mravům.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu