ECLI:CZ:US:2018:3.US.1214.17.1
sp. zn. III. ÚS 1214/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TANDEM spol. s r.o., sídlem Oblá 403/35, Brno, zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 644/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2017 č. j. 33 Cdo 1054/2016-272, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Václava Nováčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 2. 2015 č. j. 4 EC 382/2011-200 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání, v návaznosti na což ji okresní soud usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 EC 382/2011-210 vyzval, aby do tří dnů od jeho doručení zaplatila soudní poplatek za odvolání ve výši 8 500 Kč a současně ji poučil, že odvolací řízení bude zastaveno, nebude-li soudní poplatek zaplacen, jakož i o možnosti podat návrh na osvobození od soudních poplatků. Na to stěžovatelka žádost o osvobození od soudního poplatku za odvolání podala a okresní soud ji usnesením ze dne 10. 6. 2015 č. j. 4 EC 382/2011-217 zamítl, neboť i přes jeho poučení netvrdila a nedoložila žádné skutečnosti, které by osvobození od soudního poplatku odůvodňovaly; toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 7. 2015, když stěžovatelka proti němu nepodala odvolání. Následně okresní soud usnesením ze dne 28. 7. 2015 č. j. 4 EC 382/2011-219 řízení o jejím odvolání proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu zastavil pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") poté usnesením ze dne 30. 9. 2015 č. j. 18 Co 517/2015-234 usnesení okresního soudu potvrdil, přičemž v něm konstatoval, že žalobkyně soudní poplatek za odvolání nezaplatila ani do konce lhůty k podání odvolání proti usnesení okresního soudu o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
3. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu dovoláním s tím, že daný soudní poplatek sice vskutku nezaplatila do dne rozhodnutí krajského soudu, učinila tak však dne 22. 10. 2015, tedy ještě před tím, než jí toto rozhodnutí bylo dne 9. 11. 2015 doručeno a tak nabylo právní moci. V takovémto zaplacení soudního poplatku v mezidobí mezi vydáním a doručením rozhodnutí krajského soudu zároveň spatřovala otázku procesního práva k posouzení dovolacím soudem podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud však podané dovolání ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., když zejména zdůraznil, že pro usnesení odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí a k tomuto okamžiku stěžovatelka svoji poplatkovou povinnost nesplnila.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že posouzení její věci odporuje judikatuře, na kterou v dovolacím řízení poukázala. Upozorňuje, že v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 54 Co 705/2012 se uvádí: "Dle názoru odvolacího soudu však nebylo možno přehlédnout, že žalobce ještě před rozhodnutím odvolacího soudu soudní poplatek zaplatil. Dle ust. §9 odst. 7, věty druhé zák. o soudních poplatcích zaniká poplatková povinnost dnem, kdy nabude právní moci usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku. V důsledku žalobcem včas podaného odvolání proti usnesení o zastavení řízení toto usnesení právní moci doposud nenabylo (§206 odst. 1 o.s.ř), žalobce soudní poplatek zaplatil v době, kdy mu poplatková povinnost stále svědčila. Odvolací soud tak měl za to, že v okamžiku jeho rozhodování o odvolání podaném žalobcem byl smysl zákonem stanovené poplatkové povinnosti již naplněn a že pokud se tak stalo za trvání poplatkové povinnosti, nelze než za přiměřeného užití ust. §9 odst. 7, věty první zák. o soudních poplatcích usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku zrušit." Stěžovatelka v této souvislosti vyzdvihuje, že zaplatila soudní poplatek ještě před nabytím právní moci usnesení krajského soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 18 Co 517/2015-234, kterým bylo řízení pravomocně zastaveno, tedy ještě za trvání poplatkové povinnosti.
5. Obdobně stěžovatelka uvádí, že dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2446/2013 lze o osvobození od soudního poplatku možné žádat nejpozději do pravomocného skončení řízení. To by dle stěžovatelky analogicky mělo znamenat, že i soudní poplatek je možno uhradit nejpozději do pravomocného skončení řízení. Do třetice stěžovatelka zmiňuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. 13 Cmo 229/2002, které rovněž vztahuje zánik poplatkové povinnosti až k právní moci rozhodnutí o zastavení řízení s tím, že když poplatník svoji povinnost během jejího trvání splní, musí být důsledkem zrušení usnesení soudu o zastavení řízení a pokračování v řízení.
6. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud se s podaným dovoláním, zejména pak s jejím poukazem na to, že poplatková povinnost v souladu s jí uvedenou judikaturou končí až právní mocí rozhodnutí soudu druhého stupně, přesvědčivě nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Podstatou věci je skutečnost, že stěžovatelka neuhradila soudní poplatek v k tomu okresním soudem určené lhůtě, respektive ani poté, co byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků, v časovém úseku do potvrzení zastavení řízení krajským soudem. To ani sama jakkoliv nerozporuje. Jestliže takovouto situaci obecné soudy posoudily jako zavdávající důvod k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, stěží lze hodnotit jejich závěry jako nelogické či jinak nepřiléhavé.
10. Nejvyšší soud nadto i konkrétněji reagoval na stěžovatelkou předkládanou argumentaci a vysvětlil, že pro usnesení odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí, přičemž k tomuto okamžiku svou poplatkovou povinnost nesplnila. Zhodnotil i její odkazy na rozhodnutí, od nichž se měl krajský soud odchýlit, nicméně dospěl k závěru, že jsou nepřiléhavé, jelikož ani v jednom z nich nebyla řešena obdobná situace jako v posuzovaném případě (tj. zaplacení soudního poplatku až poté, kdy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacený soudní poplatek). Pouhá skutečnost, že stěžovatelka zastává na věc odlišný právní názor, nesvědčí o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu