ECLI:CZ:US:2018:3.US.1268.18.1
sp. zn. III. ÚS 1268/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Floriána, zastoupeného Mgr. Lenkou Krčovou, advokátkou, sídlem Politických obětí 118, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2018 č. j. KSOS 33 INS 3044/2012, 29 NSČR 166/2017-B-60, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2017 č. j. KSOS 13 INS 3044/2012, 4 VSOL 197/2017-B-53 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2017 č. j. KSOS 33 INS 3044/2012-B-48 (13 INS), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností stěžovatel výslovně napadá pouze v záhlaví uvedená usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), nicméně z obsahu ústavní stížnosti i z toho, že k ní bylo přiloženo usnesení Nejvyššího soudu, plyne, že brojí i proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, konkrétně pak právo na předvídatelnost soudního rozhodnutí, právo na rozhodnutí bez zbytečných průtahů, právo vyjádřit se k prováděným důkazům a právo na řádné poučení o procesních právech v průběhu řízení.
2. Krajský soud usnesením ze dne 17. 1. 2017 č. j. KSOS 33 INS 3044/2012-B-48 (13 INS) nepřiznal stěžovateli (v insolvenčním řízení dlužníkovi) osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Krajský soud s odkazem na §415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění, a na závazný právní názor vrchního soudu vyslovený v jeho předchozím kasačním rozhodnutí (viz usnesení ze dne 14. 10. 2016 č. j. KSOS 33 INS 3044/2012, 4 VSOL 1135/2016-B-41) uzavřel, že jednou z podmínek pro přiznání osvobození od placení zbytků dluhů (v situaci, kdy hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek) je také prokázání skutečnosti, že nezajištění věřitelé obdrželi na uspokojení svých pohledávek v průběhu oddlužení nejméně tolik, kolik by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Jelikož uvedená podmínka v posuzovaném případě splněna nebyla, krajský soud stěžovateli osvobození od placení pohledávek nepřiznal.
3. K odvolání stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 27. 6. 2017 č. j. KSOS 33 INS 3044/2012, 4 VSOL 197/2017-B-53 rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil shora označenou podmínku pro přiznání osvobození podle §415 insolvenčního zákona. Z obsahu insolvenčního spisu totiž vyplynulo, že zatímco při oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty) neobdrželi nezajištění věřitelé žádné plnění (výtěžek zpeněžení nestačil ani k plnému pokrytí pohledávek zajištěných věřitelů), v konkursu by do majetkové podstaty náležely i příjmy dlužníka. Při zohlednění výše postižitelné části příjmu dlužníka (10 000 Kč), odhadované minimální délce trvání konkursu (jeden rok) a výše odměny insolvenčního správce by tak k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů mohla být v konkursu (oproti oddlužení) využita částka 100 000 Kč.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2018 č. j. KSOS 33 INS 3044/2012, 29 NSČR 166/2017-B-60 odmítnuto, neboť nebylo přípustné, když rozhodnutí vrchního soudu bylo v řešení dovoláním předestřené otázky (zda je možné podle §415 insolvenčního zákona přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i přesto, že při prohlášení konkursu na majetek dlužníka by bylo jejich uspokojení - s přihlédnutím k očekávaným příjmům dlužníka - vyšší než v případě oddlužení) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odkázal přitom na usnesení ze dne 28. 2. 2013 sen. zn. 29 NSČR 12/2013 či usnesení ze dne 31. 7. 2017 sen. zn. 29 NSČR 21/2017.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Nejprve se stručně věnuje popisu skutkových okolností. Soudům vytýká, že v průběhu řízení nebyl poučen o tom, že nebude-li zpeněžením jeho majetku dosažen předpokládaný výtěžek, nebude řízení zakončeno osvobozením od hrazení pohledávek. S ohledem na nedostatek poučení považuje rozhodnutí soudů za nepředvídatelná a překvapující, což uváděl i ve svém dovolání. Podotýká, že soudem byli oproti stěžovateli zvýhodněni pasivní věřitelé, kteří sami zavinili průtahy v řízení a nepřiměřenou délku zpeněžování nemovitosti. Rovněž zdůrazňuje, že nízký výtěžek zpeněžení majetku nelze přičítat jeho zavinění, nýbrž především nevhodnosti pokynu zajištěného věřitele, nepřiměřené délce řízení a průtahům při zpeněžování majetku, pasivitě věřitelů a podstatné změně situace na trhu s realitami. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu nebylo přiznáno osvobození od placení pohledávek, když to, že byl výtěžek zpeněžení majetku nižší, než se předpokládalo, sám nezavinil. Stěžovatel přehlíží, že předpokladem pro osvobození dlužníka od placení pohledávek podle §415 insolvenčního zákona je kromě vlastního návrhu a prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, i prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. A právě tato podmínka splněna nebyla. K této otázce, jakož i k dalším stěžovatelovým námitkám se přitom poměrně podrobně vyjádřil i Nejvyšší soud v záhlaví uvedeném usnesení, kterým dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu (usnesení ze dne 31. 7. 2017 sen. zn. 29 NSČR 21/2017, ze dne 17. 8. 2017 sen. zn. 29 NSČR 22/2017 a ze dne 31. 10. 2017 sen. zn. 29 NSČR 162/2017) konstatoval, že není důvod, aby dlužník nebyl podroben testu vyplývajícímu z §415 insolvenčního zákona, dále že dlužník není zbaven povinnosti prokázat, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem a že je třeba zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení. Předejít riziku, že dlužník nebude osvobozen od placení zbytku svých dluhů podle §415 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu oddlužení splní požadavek kladený na minimální zákonnou (nebo s věřiteli smluvenou) míru uspokojení dlužníkových věřitelů, může tím, že k úhradě jejich pohledávek použije i tu část svého majetku, která nepodléhala režimu schválené formy oddlužení a která by mu jinak zůstala k dispozici. Proti těmto závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Je třeba totiž vyjít z toho, že primárním účelem insolvenčního řízení je dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [viz §5 písm. a) insolvenčního zákona]. Institut oddlužení je tak v podstatě benefitem zákonodárce pro dlužníka a nárok na odpuštění části dluhu z ústavního pořádku nevyplývá.
9. Ohledně námitky nedostatku poučení stěžovatele o tom, že řízení nemusí být zakončeno osvobozením od hrazení pohledávek, Ústavní soud podotýká, že taková poučovací povinnost z právních předpisů rovněž nevyplývá. Jak uvedl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeném rozhodnutí, stěžovateli nic nebránilo, aby (sám) v situaci, kdy se stalo zřejmým, že výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nebude postačovat k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů v minimálně 30% rozsahu, poskytl k uspokojení věřitelů majetek (včetně svých příjmů), který případně nabyl poté, co nastaly účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Bylo a je v dispozici stěžovatele, jaký postup zvolí.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu