ECLI:CZ:US:2018:3.US.1270.18.1
sp. zn. III. ÚS 1270/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Krše, zastoupeného Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou, sídlem Závodní 391/96c, Karlovy Vary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018 č. j. 5 Cmo 376/2017-193 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2017 č. j. 7 Cm 302/2015-179, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ERB bank, a. s., sídlem Trnitá, Čechyňská 419/14a, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala zaplacení částky ve výši 16 830 099 Kč s příslušenstvím. Směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 1. 2016 č. j. 7 Cm 302/2015-17 bylo návrhu vedlejší účastnice vyhověno. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu stěžovatel podal námitky, o nichž bylo rozsudkem městského soudu ze dne 7. 3. 2017 č. j. 7 Cm 302/2015-109 rozhodnuto tak, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti.
3. Stěžovatel dne 24. 4. 2017 napadl rozsudek městského soudu odvoláním a současně požádal o osvobození od soudního poplatku. Usnesením městského soudu ze dne 1. 9. 2017 č. j. 7 Cm 302/2015-179 byl návrh stěžovatele na osvobození od soudního poplatku odmítnut. Městský soud se v odůvodnění zabýval majetkovými poměry i zdravotním stavem stěžovatele, a zjistil, že stěžovatel ve vyplněném prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech neuvedl vlastnictví automobilu a tříkolky a dále obchodní podíl a členství ve statutárních orgánech tří obchodních společností. Vzhledem k tomu, že předpokladem osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je úplné a pravdivé vylíčení majetkových, osobních a výdělkových poměrů žadatele, návrh zamítl.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel odvolání. Uvedl, že jeho majetkové poměry byly posouzeny nesprávně a usnesení je nepřezkoumatelné. Vyjádřil se jak ke stavu peněžních prostředků na účtu, tak i k aktuální hospodářské situaci uvedených obchodních společností. Rovněž upozornil na skutečnost, že vlastníkem automobilu a tříkolky je jeho syn. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 1. 2018 č. j. 5 Cmo 376/2017-193 bylo usnesení městského soudu potvrzeno. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že návrh stěžovatele je nedůvodný, resp. jeho poměry nebyly vyčerpávajícím způsobem vylíčeny ani v odvolání, a proto nelze dovodit jeho nemajetnost. Vrchní soud zdůraznil, že jiné závazky stěžovatele nelze upřednostňovat před jeho povinností zaplatit soudní poplatek. Údajný zhoršený zdravotní stav soud nepovažoval za novou skutečnost, neboť zde byl již v době vystavení sporné směnky. Závěrem konstatoval, že nelze zvýhodňovat osoby, které se do tíživé situace dostaly vlastním zaviněním, konkrétně vysoce nezodpovědným chováním ve finančních záležitostech. Podle vrchního soudu je stěžovatel schopen získat peněžní prostředky na zaplacení soudního poplatku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal svůj nepříznivý zdravotní stav, který ho má omezovat v možnostech výdělku. Podle jeho tvrzení jeho momentální příjem činí 12 734 Kč měsíčně. Vyjádřil se rovněž ke členství v obchodních společnostech a uvedl, že mu z nich neplynou žádné příjmy, resp. své funkce vykonává bezplatně. Stěžovatel dále upozornil, že prostředky na účtu, z nichž městský soud dovozoval jeho majetnost, byly ihned přeposlány na jiný účet a nyní jsou na něj připisovány pouze platby současného zaměstnavatele, výjimečně i jiné platby.
6. Další část ústavní stížnosti se soustředí na tvrzení stěžovatele, že mu obecné soudy neumožnily vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem, a výtku, že obecné soudy posuzovaly jeho majetkové poměry do minulosti, a nikoliv k okamžiku, kdy měl být soudní poplatek za odvolání zaplacen. V této souvislosti odkázal např. na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterého vyplývá, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nelze přihlížet k minulým či hypotetickým budoucím příjmům. Tento závěr měly soudy porušit tím, že zohlednily připsání peněžních částek na účet stěžovatele, resp. že vycházely z poměrů v roce 2016, když však žádost o osvobození od soudních poplatků byla podána až v červnu roku 2017. Stěžovatel se rovněž vyjádřil k úvahám soudů o původu prostředků připsaných na jeho účet, o něž opřely svůj závěr, že jde o příjmy spojené s funkcemi člena statutárních orgánů obchodních společností.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem soudů, které jeho majetkové poměry zkoumaly na základě svých šetření, aniž by mu umožnily se k nim vyjádřit a jako nesprávná je rovněž vyvrátit. Dodává, že mu nemůže být kladeno k tíži provádění vlastního šetření o majetkových poměrech, kdy jej soudy navíc nevyzvaly k objasnění rozporů. Vrchnímu soudu dále vytkl, že se nijak nevypořádal s jeho tvrzeními o vlastnictví automobilu a tříkolky a údajných příjmech z obchodních společností. Nesouhlasí rovněž se závěry vrchního soudu, který na jednu stranu akceptoval provádění vlastního šetření městským soudem a na druhou stranu uvedl, že soud není povinen ze své iniciativy opatřovat jakékoliv důkazy k prokázání tvrzení obsažených v žádosti o osvobození od soudních poplatků. Vrchnímu soudu závěrem vytkl názor, že se podílel na úpadku obchodní společnosti, a zdůraznil, že neměl možnost jej rozporovat. Podle stěžovatele se napadená rozhodnutí vyznačují prvky svévole a libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Ústavní stížnost je v prvé řadě zaměřena na tvrzení stěžovatele o nedostatku finančních prostředků na zaplacení soudního poplatku za odvolání. Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Zabýval se proto pouze ústavností postupu a rozhodování o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudního poplatku.
12. Podle §138 odst. 1 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
13. Městský soud své rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku založil na neúplnosti, resp. nesprávnosti stěžovatelem předloženého prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Tento postup je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud již dlouhodobě uplatňuje závěr, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Nejvyšší soud rovněž trvá na povinnosti žadatele prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. V nyní posuzované věci měl stěžovatel, navíc zastoupen advokáty, možnost věrohodným způsobem své majetkové, osobní i výdělečné poměry dokázat. Vyhodnotil-li městský soud prohlášení stěžovatele jako nevěrohodné právě pro absenci významných skutečností, nelze jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné.
14. Ústavní soud se rovněž neztotožnil se stěžovatelovou argumentací zaměřenou na rozhodnutí vrchního soudu. Tvrdí-li stěžovatel, že vrchní soud se nevypořádal s jeho argumenty obsaženými v odvolání, je třeba poukázat na odůvodnění napadeného usnesení. Z něj vyplývá, že vrchní soud si byl argumentace stěžovatele plně vědom, nicméně zdůraznil, že stěžovatel svá tvrzení nedoložil žádnými důkazními prostředky. V této souvislosti odkázal na §101 odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že jednou z povinností účastníků řízení je nejen tvrdit významné skutečnosti, ale na jejich podporu rovněž navrhovat a předkládat důkazy. Vrchní soud tedy jinými slovy zopakoval závěry městského soudu opřené o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o důkazním břemenu žadatele o osvobození od soudních poplatků. Stěžovateli, navíc právně zastoupenému, nic nebránilo svá tvrzení podpořit konkrétními důkazními prostředky, např. zprávami obchodních společností, poskytnutím údajů z registru vozidel apod. Není tedy pravdou, že by neměl možnost rozporovat zjištění městského soudu. Proto ani v rozhodnutí vrchního soudu nelze spatřovat žádné prvky svévole či libovůle.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem vrchního soudu ani městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu