ECLI:CZ:US:2018:3.US.1310.17.1
sp. zn. III. ÚS 1310/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Němečka, zastoupeného Mgr. Pavlínou Součkovou, advokátkou, sídlem Tomečkova 887/3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. února 2017 č. j. 58 Co 368/2016-88, a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. září 2016 č. j. 32 EXE 153/2016-69, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži jako účastníků řízení, a Petra Buroně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 9. 2016 č. j. 32 EXE 153/2016-69, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 2. 2017 č. j. 58 Co 368/2016-88, byla zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů v exekuční věci vedené před okresním soudem pod sp. zn. 32 EXE 153/2016.
3. Okresní soud stěžovatelově žádosti nevyhověl s tím, že z jeho strany jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, když stěžovatel se v exekučním řízení pokouší dosáhnout změny exekučního titulu vydaného v řízení nalézacím, což již není možné.
4. Krajský soud oproti tomu vyložil, že stěžovatel také navrhuje zastavení exekuce pro nemajetnost, což je jeho právem a o svévolný postup tak nejde. Dospěl však k závěru, že není splněn ten předpoklad pro vyhovění stěžovatelově žádosti, že by ustanovení zástupce bylo nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových zájmů. Exekuční řízení totiž není řízením právně složitým, návrh na jeho zastavení pro nemajetnost nevyžaduje podrobnou a odbornou znalost právního řádu, přičemž stěžovatel tento návrh již učinil a soud se jím může a bude zabývat, aniž by to bylo podmíněno nutností nějakého dalšího jeho upřesnění.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že se necítí být schopen sám hájit svá práva. Svědčí-li snad jeho podání učiněná v řízení o opaku, pak je tak tomu jen proto, že mu s nimi pomáhají třetí osoby. S tím, že exekuční řízení není řízením právně složitým, lze pak souhlasit toliko v obecné rovině, když nelze vyloučit, že by se v řízení mohly objevit i složitější otázky. Závěr krajského soudu, že ustanovení advokáta není nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů, tak není správný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Podle §30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), účastníku, "u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů". Úprava osvobození od soudních poplatků v §138 o. s. ř. je přitom taková, že předseda senátu může "přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno".
9. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Tvrdí-li, že krajský soud měl posoudit okolnosti případu vypovídající o aplikovatelnosti §30 o. s. ř. odlišně, pak toliko vyjadřuje nesouhlas s jejich závěry, nerespektuje přitom postavení Ústavního soudu, jehož úlohou není, aby prováděl nové vlastní skutkové či právní posouzení věci a nahrazoval jím řádně odůvodněné úvahy obecných soudů. Je-li ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. účastníkovi na místě jen tehdy, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů, bylo na obecných soudech, aby existenci této nezbytnosti vyhodnotily. Jestliže se krajský soud v tomto směru vyslovil záporně, učinil tak jako orgán k tomu oprávněný na podkladě okolností projednávaného případu, když uvážil, že exekuční řízení obecně není řízením právně složitým, a i konkrétněji pak návrh na jeho zastavení pro nemajetnost, v souvislosti se kterým stěžovatel ustanovení zástupce požaduje, již stěžovatel podal v podobě, ve které se jím soud může zabývat, aniž by to bylo podmíněno nutností nějakého dalšího jeho upřesnění.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu