ECLI:CZ:US:2018:3.US.1318.18.1
sp. zn. III. ÚS 1318/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti PhDr. Josefa Dalekého, zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Kytlická 780/12, Praha 9 - Prosek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 2661/2017-98, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2017 č. j. 72 Co 534/2016-88 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 17 C 659/2015-67, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") shora označeným usnesením přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 46 C 93/2015. Toto usnesení k odvolání stěžovatele potvrdil rubrikovaným usnesením Městský soudu v Praze (dále jen "městský soud") a následné stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu z níže uvedených důvodů odmítnuto.
3. Stěžovatel se u obvodního soudu domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jeho osobnostních práv a práv jeho matky, které s ohledem na jejich závažnost a intenzitu pociťuje jako zásah do osobnostních práv vlastních. Obvodní soud však toto řízení přerušil z důvodu, že se v jiném řízení stěžovatel domáhá náhrady škody ve formě jednorázového peněžitého plnění podle §444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, přičemž svůj nárok opírá o shodná skutková tvrzení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že přerušení řízení není v daném konkrétním případě namístě (nebo alespoň ve fázi, v níž se řízení nachází), když přerušení řízení pouze znevýhodní jeho procesní postavení. Plynutím času totiž dojde ke znehodnocení důkazů, kterými stěžovatel míní prokázat svá žalobní tvrzení; napadená rozhodnutí proto budou mít podle názoru stěžovatele za následek zvýhodnění vedlejší účastnice, a tedy narušení principu rovnosti stran.
5. Obvodní soud své rozhodnutí o přerušení řízení odůvodnil hospodárností řízení, tento princip však podle stěžovatele nemůže být postaven nad ústavní princip rovnosti stran ani nad základní právo stěžovatele domáhat se ochrany svých práv, které v sobě nese i procesní povinnost doložit svá tvrzení. Podle mínění stěžovatele je proto v právním státě nepřijatelné, aby soud "pod rouškou hospodárnosti řízení zmařil stěžovateli právo prokázat žalobní tvrzení" a svým procesním postupem - tedy přerušením řízení - značně znesnadňoval stěžovatelovu důkazní situaci. Nadto se stěžovatel dovolává práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť přerušení řízení bude mít za následek pouze nedůvodné a zcela zbytečné prodloužení řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 11 až 13) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že "nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem", neboť řádně nevymezil otázku jeho přípustnosti (což je dle §241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku).
8. Pokud jde o vymezení přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel "oznamuje existenci právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena. Ve skutečnosti však nesouhlasí s přerušením řízení v nyní posuzované věci s odůvodněním, že by mohlo dojít k situaci, kdy některé důkazy, jejichž provedení navrhuje, by po skončení řízení vedeném ve věci 46 C 93/2015 byly obtížněji proveditelné, resp. by je už vůbec nebylo možné provést. Uvádí sice dvě rozhodnutí dovolacího soudu, ale nevysvětluje, v čem se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, ani neformuluje žádnou právní otázku, která by v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nenaplňuje tak obsahové náležitosti dovolání."
9. Tomuto závěru Nejvyššího soudu, tedy závěru, že v dovolání řádně nevymezil otázku jeho přípustnosti, stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, pročež je možno konstatovat, že stěžovatelovo dovolání vskutku postrádá řádné vymezení jeho přípustnosti, a proto nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný.
10. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
11. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že v něm stěžovatel nevymezil otázku zakládající jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
12. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li tímto předpokladem předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
13. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
14. I kdyby přitom bylo možno považovat ústavní stížnost v této části za přípustnou, bylo by ji nutno odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost; stěžovatel totiž v ústavní stížnosti via facti nepředkládá žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, když patrně přehlíží, že důkazy provedené v řízení vedeném pod sp. zn. 46 C 93/2015 budou - právě z důvodu obdobnosti až totožnosti stěžovatelových skutkových tvrzení - procesně využitelné rovněž v nyní přerušeném řízení.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu