ECLI:CZ:US:2018:3.US.1419.18.1
sp. zn. III. ÚS 1419/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2018 č. j. 3 Afs 290/2016-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť je názoru, že jím byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem České republiky a principy právního státu zakotvené v preambuli a garantované v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojenému rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu předepsal stěžovatelce daň z příjmů právnických osob ve výši 43 298 189 Kč a k tomu jí stanovil penále ve výši 8 659 637 Kč. Stěžovatelčino odvolání vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 2. 12. 2014 č. j. 31172/14/5200-11431-706012 zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně. Rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 č. j. 11 Af 7/2015-99 shledav, že vedlejší účastník nebyl oprávněn stěžovatelce stanovit penále. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka i vedlejší účastník kasační stížností (pozn. stěžovatelka později vzala svoji kasační stížnost zpět). Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem vedlejšího účastníka ohledně povinnosti hradit penále, tudíž vyhodnotil jeho kasační stížnost jako důvodnou, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu (pozn. v bodech 28. a 29. opakovaně označovanému jako "krajský soud") k dalšímu řízení, přičemž ho zavázal právním názorem, o tom, že vedlejší účastník stěžovatelce vyměřil penále zákonně.
3. Stěžovatelka je seznámena s rozhodovací praxí Ústavního soudu, dle níž by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, avšak současně upozorňuje, že z tohoto pravidla Ústavní soud připustil výjimky spočívající v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které uzavírá pouze určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. K tomu dodává, že Ústavní soud v minulosti vyhodnotil jako přípustné i ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím a připustil rozhodování o nich v meritu věci, a to za situace, kdy jsou ústavní práva stěžovatele porušována samotným Nejvyšším správním soudem, a to se pak také díky institutu závazného právního názoru přenáší na nižší soudní instance, resp. do správního řízení. Na tomto místě stěžovatelka odkázala např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 946/16, kdy Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí správního soudu do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti a připustil tak meritorní projednání věci, čímž fakticky rozhodl o přípustnosti podané ústavní stížnosti (shodně v usnesení ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 3189/16, usnesení ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2086/17, usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2082/17, usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2038/17, pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Údajně nezákonné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu by byly v jejím případě zakonzervovány a jejich zjevnou protiústavnost by nebylo možné Ústavním soudem deklarovat ještě přinejmenším po několik dalších let. Posléze stěžovatelka v ústavní stížnosti formuluje podrobné argumenty ke stanovení povinnosti hradit penále, která je podle jejího názoru v rozporu s právními předpisy, a namítá nezákonné využití institutu mezinárodního dožádání.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procesní obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány.
6. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Jde tedy o ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou, neboť jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, předcházející rozsudek městského soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán pravidly řízení podle zákona o Ústavním soudu. Jak výše uvedeno, je podle §75 odst. 1 tohoto zákona ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, když řízení ve věci samé dále pokračuje. Stěžovatelka tak má i nadále vytvořen prostor pro uplatnění svých námitek vůči závěru Nejvyššího správního soudu. K jejímu názoru o přípustnosti ústavní stížnosti odůvodněnému odkazy na usnesení Ústavního soudu (viz výše sub 3.) nutno podotknout, že v odkazovaných věcech (typově shodných) Ústavní soud odložil vykonatelnost výroků rozsudků Krajského soudu v Brně, jimiž byla zrušena rozhodnutí správního úřadu o udělení licence; následné kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zamítl (jde tedy o procesně odlišnou situaci od nyní posuzované věci). Podle Ústavního soudu hrozila v těchto věcech odnětím oprávnění stěžovatelkám škoda značného rozsahu, avšak rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti těchto výroků nelze interpretovat jako faktické rozhodnutí o přípustnosti ústavních stížností.
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj