ECLI:CZ:US:2018:3.US.1485.18.1
sp. zn. III. ÚS 1485/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodních korporací CATENA PROPERTY a. s., sídlem Lípová 1444/20, Praha 2 - Nové Město, a AAA CASH, a. s., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupených Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018 sp. zn. 20 Cdo 102/2018, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2017 č. j. 10 Co 954/2016-227 a usnesení soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého ze dne 26. října 2016 č. j. 069 EX 2361/14-178, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého, Exekutorský úřad Ostrava, Stojanovo nám. 873/7, Ostrava, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Union Trading Ostrava s. r. o., sídlem Gorkého 3037/2, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelky napadly v záhlaví uvedená usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny, zejména tím, že v případě dražby nebyli obmeškalí vydražitelé upozorněni na vady dražených nemovitostí, exekutorovi ani oprávněnému nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení, ani škody, a to ani skutečné, ani ve formě ušlého zisku.
2. Z napadených usnesení a z vyžádaného spisu soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého (dále jen "soudní exekutor") sp. zn. 069 EX 2361/14 se podává, že soudní exekutor napadeným usnesením rozhodl o závazcích stěžovatelek tak, že jim (každé z nich samostatným výrokem) uložil povinnost zaplatit náklady vzniklé v souvislosti s dalším dražebním jednáním, nahradit škodu vzniklou oprávněné v exekučním řízení a soudnímu exekutorovi a první stěžovatelce též zaplatit rozdíl na nejvyšším podání zvýšený o alikvótní část odměny soudního exekutora, vše ve specifikovaných částkách; současně rozhodl o zápočtu složené dražební jistoty a vrácení její zbývající části. V odůvodnění soudní exekutor konstatoval, že obě stěžovatelky nezaplatily nejvyšší podání a staly se tak tzv. obmeškalými vydražitelkami.
3. Proti usnesení soudního exekutora podaly stěžovatelky do příslušných výroků odvolání, a protože Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") je shledal částečně důvodnými, změnil usnesení soudního exekutora tak, že každé ze stěžovatelek uložil povinnost zaplatit náklady soudního exekutora a první stěžovatelce uložil povinnost zaplatit rozdíl na nejvyšším podání; na závazky obou stěžovatelek započetl jimi složené dražební jistoty s tím, že jejich zbytek jim bude vyplacen po právní moci rozhodnutí.
4. Stěžovatelky napadly usnesení krajského soudu i usnesení soudního exekutora dovoláním, jehož přípustnost odůvodnily opakovanou citací §237 o. s. ř. a důvodnost dovolání podle §241a o. s. ř. vymezily tak, že "rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (...), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když k odůvodnění těchto důvodů uvádí výše uvedené, tj. zejména, že v případě dražby nebyli obmeškalí vydražitelé upozorněni na vady dražených nemovitostí, exekutorovi ani oprávněnému nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení, ani škody a to ani skutečné ani ve formě ušlého zisku.
5. Souběžně s odvoláním podaly stěžovatelky proti usnesení krajského soudu i usnesení soudního exekutora ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 4140/17 odmítl pro nepřípustnost.
6. O dovolání stěžovatelek rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 20 Cdo 102/2018 tak, že řízení o "dovolání" proti usnesení soudního exekutora zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti a dovolání proti usnesení krajského soudu odmítl pro vadu spočívající v nezpůsobilém vymezení přípustnosti dovolání, přičemž jde o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení a nelze ji již odstranit.
II.
Argumentace stěžovatelek
7. Stěžovatelky - shodně jako v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 4140/17 (toliko doplněné o informaci ohledně výsledku dovolacího řízení a o tom, že v následných dražbách se do dražby přihlásili dražebníci, kteří soudním exekutorem nebyli připuštěni) a téměř shodně jako v dovolání (navíc doplněné o tvrzení týkající se porušení ústavně zaručených práv) - rekapitulují obsah rozhodnutí soudního exekutora (opakovaně označovaného jako "MUDr. Vlastimil Porostlý") a ústavní stížnost odůvodňují tím, že byl u dražené nemovitosti zamlčen právní spor a právní vada spočívající ve skutečnosti, že přes střed pozemku vede stezka. O této vadě byl údajně informován soudní exekutor, který ji neuvedl v dražební vyhlášce. Zastávají názor, že zjistí-li vydražitel po konání dražby, že dražená věc je postižena významnou vadou, o které nebyl informován, je jeho právem neuhradit cenu vydražené nemovitosti a nemůže být za toto sankcionován.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti usnesení krajského soudu a usnesení soudního exekutora (body 13. až 14.).
10. Stěžovatelky v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadly usnesení krajského soudu (pozn. dovolání proti rozhodnutí soudního exekutora ponechává Ústavní soud zcela stranou pozornosti, neboť jeho napadení dovoláním bylo triviálním nerespektováním role mimořádného opravného prostředku), jehož přípustnost vymezily způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise soudního exekutora) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že nedostatečně vymezená přípustnost jejich dovolání je vadou, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatelek proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná (stěžovatelky ani žádné argumenty vůči důvodům odmítnutí jejich dovolání v ústavní stížnosti neformulují). Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání obou stěžovatelek lze sice dovodit jistou snahu o ochranu jejich majetkových zájmů v exekučním řízení, kterého se účastnily ve fázi dražby, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Ústavní soud dodává, že v době podání společného dovolání obou stěžovatelek (v prosinci 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelkám, resp. jejich právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení soudního exekutora.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelek řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelek hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení soudního exekutora - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu