ECLI:CZ:US:2018:3.US.1500.18.1
sp. zn. III. ÚS 1500/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALIVIO, s. r. o., sídlem Mánesova 345/13, České Budějovice, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 22 Cdo 5740/2017-314, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2017 č. j. 8 Co 2363/2015-258 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 č. j. 22 Cdo 3513/2016-232, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Milana Krause, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka současně požádala o odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 22 Cdo 5740/2017-314 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 9. 2017 č. j. 8 Co 2363/2015-258.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 9. 2015 č. j. 9 C 153/2015-134 byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka na určení, že je vlastníkem nemovitých věcí uvedených ve výroku tohoto rozsudku. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že usnesením soudního exekutora JUDr. Marka Franka ze dne 24. 2. 2014 č. j. 125 EX 427/12-232 byl stěžovatelce k předmětným nemovitým věcem udělen příklep. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 13. 6. 2014 sp. zn. 22 Co 541/2014. Na základě těchto rozhodnutí byla jako vlastnice předmětných nemovitých věcí v katastru nemovitostí zapsána stěžovatelka. Proti usnesení krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 26 Cdo 587/2015 bylo usnesení krajského soudu, resp. soudního exekutora změněno tak, že se příklep k předmětným nemovitým věcem neuděluje. Okresní soud následně dovodil, že žaloba vedlejšího účastníka není důvodná, neboť v nyní posuzované věci je třeba použít §57 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož platí, že uvedení v předchozí stav je v exekučním řízení vyloučeno.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, o němž rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2016 č. j. 8 Co 2363/2015-164 tak, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje. Rovněž krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se stala vlastnicí předmětných nemovitých věcí, neboť k rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo až po pravomocném rozhodnutí o příklepu, zaplacení nejvyššího podání a rozvrhu výtěžku.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání, v němž jako otázku zakládající jeho přípustnost uvedl zejména, zda se §57 exekučního řádu použije rovněž na povinného, který se domáhá určení vlastnického práva v situaci, kdy je usnesení o příklepu změněno rozhodnutím Nejvyššího soudu, resp. zda i v této situaci nabývá vydražitel vlastnické právo. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 3513/2016-232 byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval vlivem rušícího rozhodnutí o dovolání na napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015 sp. zn. 25 Cdo 896/2015 vyplývá, že zrušovací rozhodnutí o dovolání má účinky ex tunc a na zrušené rozhodnutí se hledí tak, jako by nikdy nebylo vydáno. V nyní posuzované věci sice nedošlo ke zrušení rozhodnutí, nýbrž k jeho změně, to však podle Nejvyššího soudu nemá na právní posouzení žádný vliv. U takových výroků je třeba mít na paměti dvě obsahové složky, a to kasační a prospektivní, přičemž i v případě změny napadeného rozhodnutí musí kasační účinky působit ex tunc. Nejvyšší soud proto uzavřel, že stěžovatelka nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem, neboť absentuje pravomocné rozhodnutí o udělení příklepu. V závěru se vyjádřil rovněž k případnému použití §57 exekučního řádu, byť jej podle jeho názoru měla stěžovatelka uplatnit v předchozím řízení, a uvedl, že je třeba upřednostnit skutečné vlastnické právo před případnou možností zpochybnit úkony provedené v exekučním řízení, resp. že v opačném případě by povinný neměl ani při úspěšně podaném dovolání možnost domoci se vlastnického práva.
5. Po vrácení věci byl rozsudkem krajského soudu ze dne 5. 9. 2017 č. j. 8 Co 2363/2015-258 změněn rozsudek okresního soudu a určeno, že vlastníkem předmětných nemovitých věcí je vedlejší účastník. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost tyto nemovité věci vyklidit a předat je vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud v odůvodnění vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu a zopakoval zejména argument absence pravomocného rozhodnutí o udělení příklepu stěžovatelce.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm zejména odkázala na §57 exekučního řádu, podle nějž není možné, aby ani dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu vneslo do nyní posuzované věci právní nejistotu, resp. aby přímo způsobilo zánik jejího vlastnického práva. Rovněž tvrdila, že exekuční řízení je rozděleno do několika částí, a je-li pravomocným rozhodnutím určitý úsek ukončen, není možné v další fázi řešit již vyřešené otázky. Stěžovatelka v dovolání dále zdůraznila, že nebyla účastnicí odvolacího ani dovolacího řízení, jejichž předmětem byl přezkum rozhodnutí o příklepu, a proto jimi nemůže být vázána. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 22 Cdo 5740/2017-314 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění v prvé řadě upozornil, že stěžovatelka nebyla zbavena svého vlastnického práva, nýbrž že se vlastnicí nikdy nestala. Rovněž se vyjádřil k tvrzení o rozdělení exekučního řízení do samostatných částí a uvedl, že v dřívějším rozhodnutí pouze řešil dopad odklizení usnesení o udělení příklepu na vlastnické poměry účastníků, a to pouze v té fázi, kdy právě stěžovatelce mělo vzniknout vlastnické právo. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že připouští-li právní úprava podání dovolání i proti usnesení o udělení příklepu, musí účastníci exekučního řízení počítat i s tím, že dojde k obnovení stavu exekučního řízení před vydáním pravomocného rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci řízení v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud nepřihlédl k ochraně dobré víry chránící účastníky soukromoprávních poměrů, jež má vyplývat i z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Zdůraznila, že po právní moci rozhodnutí o udělení příklepu nevěděla o podání dovolání a neměla ani žádné informace o průběhu dovolacího řízení, resp. že jí nebylo dovolání doručeno k případnému vyjádření. Dobrá víra stěžovatelky měla rovněž vyplývat ze skutečnosti, že po dobu nejméně sedmi měsíců jí svědčilo právo v katastru nemovitostí, aniž by kdekoliv byla uvedena poznámka o dovolacím řízení. Stěžovatelka rovněž odkázala na stanovisko Exekutorské komory uvedené v dopise ze dne 3. 9. 2015, že vlastnické právo nabyté v exekuční dražbě nemůže být žádnými procesními prostředky zvráceno.
8. Druhá část ústavní stížnosti se soustřeďuje na tvrzení stěžovatelky, že zaplatila za vydražené nemovité věci, kdy z výtěžku byli uspokojeni věřitelé vedlejšího účastníka. Nepovažuje za slučitelné s obecnou představou spravedlnosti, aby povinný kvůli chybě soudního exekutora dosáhl zaplacení svých dluhů z finančních prostředků vydražitelů a současně nepřišel o své nemovité věci. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že po změně usnesení o příklepu Nejvyšším soudem následně nedošlo ke zrušení navazujících rozhodnutí soudního exekutora ani rozhodnutí krajského soudu.
9. Stěžovatelka závěrem zejména Nejvyššímu soudu vytýká hypotézu, že mohla očekávat, jak dopadne dovolací řízení. Na rozdíl od Nejvyššího soudu se domnívá, že důsledky neudělení příklepu by měly nastávat pouze ex nunc. V opačném případě, zejména při absenci obligatorního odkladného účinku podaného dovolání jsou účastníci nuceni setrvávat v právní nejistotě, což je mimo jiné nabádáním k nedůvěře v právo, spravedlnost a justiční systém.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
13. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu o určení vlastníka předmětných nemovitých věcí, resp. zpochybnění závěru Nejvyššího soudu, že rozhodnutí o dovolání, jímž bylo změněno usnesení o příklepu tak, že se neuděluje, má účinky ex tunc. Podle §336l odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu. Podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení předpokladů nabytí vlastnického práva v exekuční dražbě, resp. nastoupení účinků rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zasahující do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Žádná z těchto situací však v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecně uvádí, že podle jejího názoru má změna napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem pouze účinky ex nunc. K tomuto názoru však nelze přihlédnout, neboť jde pouze o subjektivní přesvědčení zpochybňující ustálenou soudní praxi, konkrétně rozhodnutí, na něž Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích odkazoval. Jde-li o tvrzení, že v nyní posuzované věci došlo k nerespektování dobré víry stěžovatelky, ani s ním se nemůže Ústavní soud ztotožnit. Nejvyšší soud v odůvodnění napadených rozhodnutí poměřil ochranu zájmu stěžovatelky stát se vlastnicí vydražených nemovitých věcí se zájmem vedlejšího účastníka domoci se v případě formálního pochybení soudního exekutora ochrany vlastnického práva k nemovitým věcem, jež byly předmětem dražby. V nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je třeba chránit vedlejšího účastníka, který využil zákonem garantované možnosti podání mimořádného opravného prostředku. Došlo-li by k uplatnění závěru prezentovaného stěžovatelkou, že ani vyhovění podanému dovolání neumožňuje zvrácení účinků pravomocného rozhodnutí o udělení příklepu, postrádalo by dovolání v uvedené věci právní smysl. Proto závěr o upřednostnění účinků rozhodnutí o dovolání ex tunc, se zdůrazněním, že na změněné rozhodnutí se hledí, jako by nikdy nebylo vydáno, plně vyhovuje čl. 11 odst. 1 Listiny o ochraně práva vlastnit majetek. Ze stejného důvodu je třeba odmítnout odkaz stěžovatelky na §57 exekučního řádu o nemožnosti uvedení v předchozí stav, neboť v nyní posuzované věci se stěžovatelka vlastnicí pro absenci pravomocného rozhodnutí o udělení příklepu nemohla stát, a to bez ohledu na dočasný zápis jejího údajného vlastnického práva v katastru nemovitostí. Ústavní soud nemůže rovněž přihlédnout ke stanovisku Exekutorské komory, na nějž se stěžovatelka odvolává, neboť není součástí ústavního pořádku, ani součástí rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ústavní soud závěrem odmítá i úvahy stěžovatelky o nepřípustnosti akceptování stavu, kdy došlo k zaplacení nemovitých věcí a uspokojení věřitelů vedlejšího účastníka, aniž by sám vedlejší účastník o tyto nemovité věci přišel. I v nyní posuzované věci je zřejmé, že nedošlo-li k pravomocnému udělení příklepu, neobstojí ani naplnění povinnosti vydražené věci zaplatit, resp. rozvržení této částky mezi oprávněné. To, že v exekučním řízení dosud nedošlo k nápravě, není pochybením ani Nejvyššího soudu ani krajského soudu.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu a krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu, a to s ohledem na bezodkladné rozhodnutí a na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu