ECLI:CZ:US:2018:3.US.1510.17.1
sp. zn. III. ÚS 1510/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou, sídlem náměstí Míru 143, Domažlice, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. března 2017 č. j. 56 Co 73/2017-266, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a a) P. K., b) nezletilého R. K. a c) nezletilého V. K., obou zastoupených opatrovníkem Městským úřadem Klatovy, sídlem náměstí Míru 62, Klatovy I, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a ústavně zaručených základních práv a svobod nezletilých vedlejších účastníků (dále též jen "nezletilí"), garantovaných zejména čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Výrokem I rozsudku Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 11. 2016 č. j. 11 P 14/2014-217 byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilých na jejich svěření do střídavé péče rodičů. Tento výrok napadl stěžovatel odvoláním, avšak Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v daném výroku ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. Stěžovatel namítá, že krajský soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezem ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), odůvodnil svůj závěr o tom, že dosud nenastala změna poměrů. Ohradil se i proti závěru krajského soudu, že to byl on, kdo pro novou známost opustil první vedlejší účastnici (dále jen "matka") a nezletilé. I po odstěhování ze společné domácnosti, a to kvůli velmi špatným vztahům s matkou, ač se jednalo o byt v jeho výlučném vlastnictví, za dětmi každodenně docházel a pečoval o ně, než se matka odstěhovala jinam a začala mu bránit ve styku s nimi (neumožňovala mu styk přes noc). Přesto s nezletilými udržoval pravidelný kontakt a přes matčin odpor se snaží styk s nimi rozšířit. Současně krajskému soudu vytkl, že neuvedl, proč zmiňuje příčinu rozvratu manželství, ač se to nezletilých netýká, jeho postup jen nahrává "zhrzené" matce, že takový člověk jako on nemůže mít s nezletilými "nic společného", vyjma základního styku jednou za čtrnáct dní o víkendu.
4. Dále stěžovatel poukázal na to, že dřívější rozhodnutí o svěření nezletilých do matčiny péče bylo učiněno na základě dohody obou rodičů v době, kdy byl nezletilý V. matkou kojen, přičemž v zájmu nezletilých nechtěl negativně zasáhnout do vzájemného vztahu nezletilých jejich rozdělením. V této souvislosti argumentoval, že pokud by (minimálně) věk dítěte nebyl považován za podstatnou změnu poměrů, byl by každý otec z následné střídavé péče vyloučen. Má za to, že je "trestán" za svou tehdejší vstřícnost se s matkou v zájmu nezletilých dohodnout.
5. Stěžovatel dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající rozhodování obecných soudů o úpravě poměrů nezletilého dítěte [konkrétně na nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397), usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2286/15 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] a vykl krajskému soudu, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, dokonce řádně nezjistil ani skutkový stav, jen zopakoval, že souhlasí se závěrem okresního soudu, který neshledal důvody pro svěření nezletilých do střídavé péče, bez odůvodnění zamítl i jeho návrh na ustanovení znalce z oboru pedopsychologie a nezjistil důvody, proč matka není ochotna s ním spolupracovat na střídavé výchově, přičemž upozornil, že okresní soud jej z výchovy nezletilých nevyloučil, ale že tomu bylo právě naopak.
6. Dále stěžovatel připustil, že mezi rodiči zřejmě již nebudou obnoveny pozitivní vztahy, současně však upozornil, že i když střídavá péče předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost komunikovat a spolupracovat, soud nesmí na tento způsob rezignovat, jestliže s ním jeden z rodičů nesouhlasí [nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)], a podotkl, že střídavá péče může být podnětem a motivací k tomu, aby se rodiče snažili spolu co nejvíce kooperovat [nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)]. A dal-li krajský soud přednost stálosti výchovného prostředí, stěžovatel poukázal na právní závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16). Dle stěžovatele je napadené rozhodnutí projevem pouhé libovůle a ve svém důsledku rozsáhle porušuje jeho právo i právo nezletilých na respektování jejich rodinného života, neboť v jejich zájmu je maximální možná výchovná participace obou rodičů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jde-li o proces interpretace a aplikace "podústavního práva", ten bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (viz čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele zejména tím, že excesivním způsobem nerespektovaly samotné "podústavní právo" (zde představované příslušnými ustanoveními občanského zákoníku), resp. že je interpretovaly a aplikovaly v zřejmém rozporu s jejich ústavně chápaným smyslem a účelem. Samotné posouzení toho, zda - s ohledem na konkrétní okolnosti případu - byly naplněny zákonné podmínky pro svěření dítěte do péče jednoho z rodičů či do střídavé péče, však náleží zásadně soudům obecným [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 20 (N 32/56 SbNU 363) nebo ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, body 14-18 (N 165/58 SbNU 421)].
11. Obecně přitom platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i veškerého rozhodování o svěření dítěte do péče konkrétní osoby, případně o podobě této péče. Ústavní soud v této souvislosti vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být tzv. nejlepší zájem dítěte zjišťován a posuzován [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 18-25 (N 105/73 SbNU 683)].
12. Za situace, kdy již byl výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilému dítěti upraven, je jeho nová úprava podmíněna "změnou poměrů" (§909 občanského zákoníku, §475 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), přičemž povinností obecných soudů je zkoumat nejen naplnění samotné podmínky změny poměrů, ale také její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1544/15). Pokud soud dospěje k závěru, že ke změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech [viz usnesení ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 14/2000 (U 5/17 SbNU 367)].
13. S ohledem na zájem dítěte, jakož i zajištění jeho řádné výchovy, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte či se dostane do rozporu se zájmy dítěte, a to zejména tehdy, když se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 309/2005 či ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3139/14). Stabilita výchovného prostředí tak samozřejmě není hodnotou per se, ale je třeba ji posuzovat na základě kritéria nejlepšího zájmu dítěte [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
14. Z požadavku "nejlepšího zájmu" dítěte tedy plyne na straně jedné povinnost obecných soudů posoudit dosavadní výchovné prostředí (uspořádání) z toho pohledu, zda jeho stabilita je hodnotou, kterou je třeba chránit, a na straně druhé zvážit možný přínos případné změny pro nezletilé dítě, a to okamžitý či pro futuro, což je ve druhém případě úkol poměrně obtížný, neboť je třeba do určité míry předjímat budoucí vývoj dítěte i celkových rodinných poměrů. Takovéto posouzení - ze své podstaty - nepřísluší Ústavnímu soudu, ale soudům obecným; jeho úkolem je "pouze" zhodnotit, zda jejich úvahy nevybočují z ústavněprávních mezí (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1306/16, bod 11).
15. Pochybení takové povahy však Ústavní soud nezjistil. V prvé řadě nelze přehlédnout, že současné uspořádání rodinných poměrů v praxi funguje z hlediska nezletilých v zásadě dobře, také styk nezletilých se stěžovatelem probíhá bez větších problémů a obecné soudy postupně jeho rozsah rozšiřují (srov. rozsudek okresního soudu ze dne 4. 11. 2014 č. j. 11 P 14/2014-87 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 1. 2015 č. j. 11 Co 9/2015-112 a rozsudek okresního soudu 25. 9. 2017 č. j. 11 P 14/2014-296 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. 15 Co 333/2017-321, jež byly vydány až po rozsudku napadeném ústavní stížností). Z toho je patrna snaha obecných soudů postupně zvyšovat stěžovatelův podíl na péči o nezletilé a jejich výchově. Byť by bylo možné představit si za daných okolností i širší úpravu styku (o tu však v souzené věci nejde), je zřejmé, že jakékoliv změny nelze činit "skokově". Nezletilí jsou poměrně nízkého věku, jsou zvyklí být především s matkou a je zde odůvodněná obava, že by tak zásadní zásah, jako je podstatné rozšíření styku či dokonce jejich svěření do střídavé péče obou rodičů, nemuseli nést po psychické stránce dobře; nejde jen o mladšího V., který žil jen s matkou, a je tak na ni více fixován, ale i o nezletilého R., který pobyt u stěžovatele sice zvládá dobře, nicméně jak plyne z psychologického vyšetření, u jmenovaného byl diagnostikován syndrom ADHD, jehož projevy jsou zvýrazněny emočním stresem, vyvolaným právě rozpadem rodiny, střídáním prostředí a napětím mezi rodiči.
16. Důvodem zamítnutí stěžovatelova návrhu tedy nebyla jen špatná komunikace mezi rodiči, jak se v ústavní stížnosti naznačuje. K tomu dlužno dodat, že na současném neuspokojivém stavu nese svůj podíl i stěžovatel. Patrně si ani on, ani matka dostatečně neuvědomují, že zlepšení vzájemné komunikace je především ve výsostném zájmu nezletilých a že k němu může dojít sotva, jestliže se rodiče vzájemně nerespektují, nejsou ochotni přistoupit na žádné kompromisy a nepodporují maximální možné zapojení druhého rodiče do výchovy nezletilých.
17. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti vytkl krajskému soudu, že zamítl jeho návrh na ustanovení znalce z oboru pedopsychologie za účelem odborného zkoumání obou rodičů a nezletilých, aniž by svůj postup odůvodnil. Ovšem tento návrh stěžovatel učinil již v řízení před okresním soudem a tento soud zdůvodnil, proč daný důkaz neprovedl, k čemuž možno dodat, že ani Ústavní soud by nemohl tento důkaz považovat za nezbytný, neboť není pochyb o tom, že jak stěžovatel, tak matka jsou plně způsobilými rodiči, a v soudním řízení bylo dostatečně prokázáno, že v daný okamžik není střídavá péče v tzv. nejlepším zájmu nezletilých.
18. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu