ECLI:CZ:US:2018:3.US.1546.18.1
sp. zn. III. ÚS 1546/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Evou Prchlíkovou Kaděrovou, advokátkou, sídlem Pod Tratí 2579/5, Říčany, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018 č. j. 30 Co 19/2018-480 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. prosince 2017 č. j. 3 C 363/2011-467, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MAŠPROM, akciová společnost uzavřeného typu, sídlem Alexandrovská 91, Novočerkask, Ruská federace, OOO Monolit, sídlem Malinovského 32, Černigov, Ruská federace, V. A. P., obchodní společnosti European trading & services s. r. o., sídlem U Potoka 164, Srbín-Mukařov a L. D., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 12. 2017 č. j. 3 C 363/2011-467 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o osvobození od soudního poplatku za odvolání, jakož i jeho žádost o ustanovení zástupce pro odvolací řízení. Řízení je vedeno o určení vlastnictví k nemovitosti proti stěžovateli (a dalším žalovaným subjektům) osobami, které mají vůči stěžovateli pohledávku ve výši cca 3,5 mil. Kč přiznanou v předcházejícím trestním řízení, ve kterém byl stěžovatel shledán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákoníku.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2018 č. j. 30 Co 19/2018-480 bylo usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrzeno.
4. Své závěry soudy odůvodnily rozborem stěžovatelových poměrů. Mimo jiné shledaly, že je schopen si obstarávat finanční prostředky prací, přičemž k jeho námitce, že mu zdravotní stav neumožňuje vykonávat fyzicky náročné práce, konstatovaly, že z lékařské zprávy k tomu předložené nevyplývalo, že by šlo o stav dlouhodobý; stěžovatel není invalidní osobou. Odkazoval-li stěžovatel na ztíženou možnost sehnat zaměstnání s ohledem na záznam v trestním rejstříku a na exekuce proti němu vedené, poznamenaly, že obé je následkem jeho vlastní dřívější trestné činnosti, jejíž důsledky není namístě přenášet na stát. Některé další tvrzené skutečnosti, jako že mu byl zabaven byt v Ruské federaci, o kterém bylo dříve soudy zjištěno, že z něj má příjem z pronájmu, nijak nedoložil. Předmětný soudní poplatek přitom činí pouze 5 000 Kč.
5. Za situace, kdy nebylo shledáno splnění podmínek pro vyhovění stěžovatelově žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání, nebyla dle soudů zároveň splněna ani jedna z podmínek dle §30 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro ustanovení zástupce.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel především nepovažuje za korektní úvahu soudů, že důsledky jeho trestné činnosti není namístě přenášet na stát. Z hlediska právní úpravy je kritériem objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši; pokud existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Soudy se tedy neměly co zamýšlet nad důvody stěžovatelových poměrů. Naprostá většina dluhů dlužníků vzniká v důsledku jejich protiprávního jednání a dluhy žadatelů by tak nemohly být vzaty v úvahu téměř nikdy. Hodnocení morálnosti vzniku dluhů by jen vedlo k "zacyklení osob v dluhové pasti". Nynější postup soudů lze vlastně hodnotit jako nepřípustné ukládání dalšího trestu.
7. Soudy by také dle stěžovatele měly stav věcí hodnotit k datu podání žádosti. Není tak případný poukaz soudů na to, že z předložené lékařské zprávy nevyplývá, že by fyzicky náročnou práci nemohl vykonávat dlouhodobě; postačující je, že tak není schopen činit v aktuální době.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Úprava osvobození od soudních poplatků v §138 o. s. ř. je taková, že předseda senátu může "přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno". Podle §30 odst. 1 o. s. ř., pak účastníku, "u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů".
11. Ústavní soud především konstatuje, že oba soudy se stěžovatelově žádosti věnovaly podrobně a všímají si celé řady okolností vypovídajících o poměrech stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytrhává z kontextu určité dílčí části odůvodnění obecných soudů, avšak za situace, kdy jde pouze o jeden z řady argumentů, na kterých bylo jejich rozhodnutí založeno, pak jeho námitky v každém případě nemohou zpochybnit dostatečnost jejich odůvodnění ve svém celku.
12. Stěžovatel má pravdu potud, že citovaná úprava v občanském soudním řádu nezakotvuje, že by poměry žadatele o osvobození od soudních poplatků měly být hodnoceny ve světle morálky. Ústavní soud nicméně není přesvědčen, že by konstatování soudů, že stěžovatelův záznam v trestním rejstříku a proti němu vedené exekuce jsou následkem jeho vlastní dřívější trestné činnosti, jejíž důsledky není namístě přenášet na stát, vypovídalo o porušení jeho ústavně zaručených práv. Nutno uvážit, že zásadním důvodem samotné existence právního řádu je ochrana určitých hodnot, a je tak jistě přiměřené, že při právním výkladu a užívání různých právních institutů je na místě k nim přihlížet, vykládat text příslušné právní úpravy v jejich světle, a usilovat o dosažení celkově spravedlivého výsledku. Určité úvahy soudů v těchto souvislostech tak obecně nelze považovat za nemístné. Přitom třeba zdůraznit, že obecné soudy sice předchozí stěžovatelovo odsouzení zmínily, nikoliv však snad v té rovině, že by u něj paušálně vyloučily možnost dosáhnout osvobození od soudních poplatků (či dokonce že by své rozhodnutí pojaly jako nějaký trest), nýbrž je nepřiznaly až ve spojení s řadu dalších konstatovaných skutečností.
13. Zbylé stěžovatelovy námitky se týkají zejména posouzení skutkových okolností, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Jestliže přitom soudy dospěly k závěru, že přes existenci záznamu v trestním rejstříku a předložení lékařského potvrzení o aktuální nevhodnosti vykonávat těžkou fyzickou práci by měl být stěžovatel schopen si obstarávat výdělek, nejde jistě o závěr nijak neudržitelný.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu