ECLI:CZ:US:2018:3.US.1560.18.1
sp. zn. III. ÚS 1560/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Vinecké, zastoupené JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem, sídlem Na Laurové 2519/3, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2018 č. j. 10 As 144/2017-40 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2017 č. j. 45 A 39/2015-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MOLINO, s. r. o., sídlem Babákova 2151/4, Praha 4 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 4. 2017 č. j. 45 A 39/2015-34 bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 8. 7. 2015 č. j. 093908/2015/KUSK, sp. zn. SZ 078257/2015/KUSK REG/PZ a potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu J., odboru životního prostředí a výstavby, oddělení výstavby ze dne 7. 4. 2015, kterým byla vedlejší účastnici (osobě zúčastněné na řízení) dodatečně povolena stavba drátěného oplocení včetně vjezdových vrat.
3. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 10 As 144/2017-40 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.
4. Soudy vyšly z toho, že dle §129 stavebního zákona je možné dodatečně povolit stavbu původně postavenou bez potřebného stavebního povolení, tudíž tato právní úprava umožňuje k podané žádosti stavebníka takto postupovat (což stěžovatelka ani nezpochybňovala). Stěžovatelka (a nejen ona) má přitom stále ke svému objektu zajištěn přístup prostřednictvím veřejné komunikace po jiných pozemcích. Nelze tak přiznat relevanci jejímu argumentu o nutnosti používat komunikaci vedoucí přes předmětný pozemek parc. č. X1 v katastrálním území J.
5. Nejvyšší správní soud kromě toho poukázal na pravomocný rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 20. 1. 2011 č. j. 9 C 1995/2003-397, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu chůze a jízdy přes pozemek parc. č. X1, který byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudkem krajského soudu č.j. 20 Co 411/2011-436 ze dne 14. 12. 2011. Ani výsledek tohoto řízení nesvědčí závěru, že by byl dán důvod omezit právo vlastníka oplotit si svůj pozemek.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že provozuje řádně stavebně povolenou prodejnu na pronajaté části pozemku parc. X2 v katastrálním území J. Přístup a příjezd k prodejně byl nerušeně užíván prakticky do začátku roku 2003, kdy ještě sdělením stavebního úřadu J. ze dne 22. 11. 2002 pod č. j. Dop. 1236/02/M bylo manželu stěžovatelky oznámeno, že přístup a příjezd k prodejně je zajištěn po komunikaci XX (část parcel č. X1 a X3). Dne 17. 3. 2003 však vlastník pozemků par. č. X1 dokončil oplocení této parcely v prostoru před výkladní skříní a vchodem pro zákazníky, čímž došlo k zamezení přístupu do prodejny. Takto vzniklý stav s určitými obměnami trvá do současné doby.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy při svém rozhodování dostatečně nezohlednily historický vývoj v dané lokalitě a v těchto souvislostech jí uváděné skutečnosti. Provoz její prodejny je podstatně omezen. Vlastník pozemku parc. č. X1 svůj pozemek oplotil, ačkoliv předtím neuplatnil žádné svoje námitky vůči rozhodnutí Obecního úřadu J., silničního správního úřadu o zařazení části pozemků par. č. X1 a X3 do pasportu místních komunikací pod názvem ulice "XY". Oplocení představuje šikanózní výkon vlastnického práva, což je zřejmé z toho, že bylo zaměřeno vůči stěžovatelce a jejím zákazníkům, zatímco jiným osobám v užívání pozemku (včetně parkování vozidel) není bráněno. Soudy se zaměřily formalisticky na posuzování právního stavu. Ona je přitom v situaci, kdy je nucena strpět taková omezení, která mají negativní dopad nejen na provoz prodejny, ale i do její osobnostní sféry vyvolávající nepříznivé psychické dopady, a to v podstatě od počátku roku 2003 do současné doby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že na pozemku u stěžovatelkou provozované prodejny bylo umístěno oplocení, které jí vadí, ztěžuje jí život a přivozuje jí psychické obtíže. Její tvrzení v tomto směru se však míjejí s postavením Ústavního soudu, který se musí zabývat problematikou ústavněprávní. Stěžovatelčina argumentace má charakter polemiky se závěry obecných soudů toliko v rovině práva podústavního (jde-li vůbec o argumentaci právní), k čemuž nezbývá než připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení těchto soudů, a na podrobné odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu