ECLI:CZ:US:2018:3.US.1564.18.1
sp. zn. III. ÚS 1564/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti The Prague Outlet, s. r. o., sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018 č. j. 3 Cmo 18/2018-181, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Via FAOC, s. r. o., sídlem Zamenhofova 440, Praha 10 - Štěrboholy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka (navrhovatelka) jakožto provozovatelka outletového centra poblíž Letiště Václava Havla Praha návrhem na nařízení předběžného opatření brojí proti jednání vedlejší účastnice řízení (odpůrkyně), která je provozovatelkou jiného outletového centra v Praze - Štěrboholích.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. 3 Cmo 18/2018-181 změnil (v řízení o nedovoleném omezení soutěže a o ochraně před nekalosoutěžním jednáním) usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 12. 2017 č. j. 2 Nc 1127/2017-24, jímž bylo vyhověno návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření spočívajícího v uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení zdržet se v nájemních smlouvách ujednání omezujících nájemce obchodních jednotek v možnosti uzavírat nájemní či obdobný vztah v jiných outletových centrech (tzv. radius clause), tak, že tento návrh zamítl. Podle názoru vrchního soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že je dána naléhavá potřeba pro dočasnou úpravu vztahů mezi účastníky podle §74 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vrchní soud konstatoval, že z listin předložených stěžovatelkou vyplynulo, že projekt spuštění nového outletového centra připravuje několik let, soustavně oslovuje případné zájemce o pronájem těchto prostor, uzavírá nájemní smlouvy a zároveň činí další kroky, jimiž se snaží omezit dopady ujednání - ve smlouvách uzavíraných vedlejší účastnicí řízení - na svoje podnikání, a to již od roku 2015, kdy podala podnět k šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Ve světle judikatury Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 36/07 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] vrchní soud neshledal potřebu zatímní úpravy poměrů požadované návrhem na nařízení předběžného opatření. Zdůraznil, že stěžovatelka podcenila právní kroky, které mohla učinit již od roku 2015, a nic jí nebránilo, aby podala návrh na nařízení předběžného opatření již v době, kdy se dověděla o tom, že pokračující jednání vedlejší účastnice řízení jí způsobuje újmu nebo že minimálně hrozí zvýšení její újmy. Jestliže se této potřeby stěžovatelka domáhá po několika letech s tvrzením, že až nyní je akutní, nelze dospět k závěru o nutnosti (a tedy i naléhavosti) potřeby úpravy vztahů mezi účastníky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve poměrně podrobně popisuje skutkové okolnosti vedoucí k podání návrhu na nařízení předběžného opatření, jakož i průběh dosavadního řízení. V prvé řadě stěžovatelka poukazuje na nestandardní postup vrchního soudu, který o odvolání vedlejší účastnice řízení rozhodl hned následující den (31. 1. 2018) poté, co obdržel příslušný spis od městského soudu, z čehož dovozuje, že soudci rozhodujícího senátu se nemohli dostatečně seznámit s danou problematikou. K tomu dodává, že k datu vyhlášení rozhodnutí vrchního soudu spis neobsahoval obálku s protokolem o hlasování, která do něj byla zařazena až posléze. Rovněž upozorňuje na dlouhou dobu (1 měsíc), která uplynula od vyhlášení rozhodnutí do jeho vyhotovení. Tyto okolnosti vedou stěžovatelku k závěru o netransparentnosti soudního rozhodování, čímž mělo dojít k porušení jejího práva na soudní ochranu. Stěžovatelka dále polemizuje se závěrem vrchního soudu o absenci prokázání "naléhavé" potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. Poukazuje na to, že ze znění občanského soudního řádu požadavek prokázání naléhavosti nikterak nevyplývá. Vrchnímu soudu vytýká, že své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka nevyužila možnosti navrhnout předběžné opatření dříve, avšak již se nezabýval tím, zda by tento prostředek byl efektivní. Vyslovuje přesvědčení, že řízení o nařízení předběžného opatření je součástí práva na soudní ochranu, přičemž ústavně konformní výklad pojmu "potřeba zatímní úpravy" nesmí vést k tomu, že poskytnutí této ochrany je fakticky nemožné. Stěžovatelka současně Ústavnímu soudu navrhla, aby rozhodl přednostně mimo pořadí došlých návrhů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i na postup a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko jeho pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].
8. Mezi takováto rozhodnutí patří i předběžná opatření, neboť povinnost jimi stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k uvedenému následku [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Posouzení, zda předběžným opatřením byla porušena základní práva a svobody, ovšem musí brát v úvahu, že intenzita s ním spojeného zásahu je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často (ovšem zcela přirozeně) vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky jednak s procesním postupem vrchního soudu při rozhodování, jednak s jeho názorem, že nebyla prokázána naléhavá potřeba na zatímní úpravě poměrů mezi účastníky.
10. Stěžovatelka v prvé řadě vrchnímu soudu vytýká, že postupoval netransparentně. Jakkoliv lze vnímat rozpaky stěžovatelky z toho, že rozhodnutí bylo vyhlášeno již následující den po obdržení spisu, avšak vyhotoveno bylo až po měsíci, Ústavní soud v tomto postupu nespatřuje porušení práva na soudní ochranu. Účelem předběžného opatření je dosažení rychlé úpravy poměrů (jsou-li pro to splněny podmínky), a proto je třeba o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodnout bezodkladně (srov. §75c odst. 2 o. s. ř.), což lze vztáhnout i pro odvolací řízení. Na druhé straně praxe soudů, kdy mezi vyhlášením rozhodnutí a jeho vyhotovením uplyne určitá doba, není nikterak neobvyklá a není ani v rozporu s procesními předpisy (srov. §158 odst. 4 o. s. ř.). Rovněž nelze přehlédnout, že podle §75c odst. 4 o. s. ř. je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy nemůže přihlížet k jiným skutečnostem a důkazům než k těm, k nimž přihlížel soud prvního stupně.
11. V nyní posuzované věci nelze samozřejmě zcela vyloučit pochybnosti o vedení spisu, nicméně ve světle toho, že nejde o konečné meritorní rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí prozatímní, nepředjímající výsledek sporu, neposouvá tato nikoliv významná pochybnost celou věc do ústavněprávní roviny. K tomu lze podotknout, že Ústavní soud přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na výsledek řízení, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Samotné porušení procesních pravidel podle právních předpisů ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na soudní ochranu, ale až takové porušení, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209) či nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí soudů [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)].
12. Nesouhlasila-li stěžovatelka se závěrem vrchního soudu o absenci prokázání naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů, Ústavní soud podotýká, že v tomto směru jde o pouhou polemiku stěžovatelky s jeho úvahami, která rovněž nedosahuje ústavněprávní roviny. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí vrchního soudu, jímž byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření, bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž jsou v něm dostatečně uvedeny důvody, na nichž bylo založeno; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které vrchní soud odvoláním napadené usnesení městského soudu změnil, byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Z důvodu konstatované "nepřijatelnosti" ústavní stížnosti pak nebylo možno rozhodnout ani o návrhu na přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu; tento návrh, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu