ECLI:CZ:US:2018:3.US.1611.17.1
sp. zn. III. ÚS 1611/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PROTOTYPE TEAM Ltd., sídlem Akara Bldg., De Castro Street 24, Wickhams Cay 1 Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupené Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2016 sp. zn. 3 To 62/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2015 č. j. 43 T 8/2013-8765, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 3. 2015 č. j. 43 T 8/2013-8765 bylo rozhodnuto o vině a trestu 21 obviněných osob stíhaných pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přičemž podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku soud též rozhodl, že se ukládá ochranné opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to peněžních prostředků na účtu vedeném u Raiffeisenbank, a. s. do výše zjištěné ke dni jejich zajištění rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 6. 9. 2011 č. j. KRPA-1429-309/TČ-2011-000093, včetně příslušenství.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 9. 2016 sp. zn. 3 To 62/2015 bylo (kromě rozhodnutí o opravných prostředcích podaných obviněnými) rozhodnuto z podnětu odvolání stěžovatelky jakožto zúčastněné osoby, že se zrušuje výrok o zabrání věci z odvoláním napadeného rozsudku a podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se znovu rozhoduje tak, že podle §102 trestního zákoníku se ukládá ochranné opatření zabrání náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků na účtu vedeném u Raiffeisenbank, a. s., a to do výše zjištěné ke dni zajištění peněžních prostředků na tomto účtu na základě rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 6. 9. 2011 č. j. KRPA-1429-309/TČ-2011-000093, včetně příslušenství.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka rozporuje, že by peníze na účtu měly náležet obžalovanému P. Tvrdí, že jejich vlastníkem byla ona. Na tom ničeho nemůže změnit ani případná skutečnost, že P. s nimi fakticky nakládal, jakoby jejich vlastníkem byl. Vrchní soud vzájemně nerozlišuje vlastnické právo obžalovaného P a stěžovatelky. Zabrat lze toliko to, co "náleží pachateli", přičemž věc pachateli náleží, "jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci znám" (§135 trestního zákoníku). O neznámého vlastníka přitom nešlo, když jím byla ona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Co se týče rozsudku městského soudu, ten byl co do výroku o zabrání věci, tedy v části, proti které zjevně směřuje stěžovatelčina ústavní stížnost, již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za nepřípustnou.
7. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost v části, ve které je přípustná, je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Pokud vrchní soud dospěl k závěru o naplnění podmínek pro zabrání peněžních prostředků, své úvahy v tomto směru odůvodnil, když vyšel z toho, že neomezené dispoziční právo k účtu měl právě a pouze obžalovaný P., který následně tyto peněžní prostředky vybíral z tohoto účtu, část si ponechával pro svoji potřebu a zbytek vracel zástupcům odběratelských společností či fyzickým osobám, které si objednávali fiktivní plnění s cílem zkrátit tak daň z příjmů jednotlivých daňových subjektů. Dle vrchního soudu obviněný stěžovatelku a její účet toliko využíval při páchání trestné činnosti. Závěry jím v tomto směru učiněné přitom Ústavnímu soudu nepřísluší nově hodnotit, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu