ECLI:CZ:US:2018:3.US.1665.17.1
sp. zn. III. ÚS 1665/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TOMTEN s. r. o., sídlem Nekvasilova 589/5, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Tomášem Davidem, advokátem, sídlem Nám. Kinských 76/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017 č. j. 32 Cdo 2439/2015-174, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2014 č. j. 3 Cmo 144/2014-129 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. listopadu 2013 č. j. 54 Cm 40/2012-93, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Petra Kuchty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 11. 2013 č. j. 54 Cm 40/2012-93 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 103 993 EUR (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2014 č. j. 3 Cmo 144/2014-129 potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku I. v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 103 913,33 EUR, v částce 79,68 EUR rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Vrchní soud dospěl k závěru, že k tvrzené činnosti stěžovatelky směřující ke splnění závazků ze smlouvy nedošlo a kupní smlouva byla uzavřena bez její součinnosti. Pokud jde o zbytek požadovaného nároku ve výši 76,68 EUR, vrchní soud rozsudek krajského soudu v této části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jelikož soud dosud nerozhodl o zpětvzetí části žaloby ve výši 76,68 EUR a o návrhu na rozšíření žaloby o nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % z částky 103 913,33 EUR do zaplacení.
4. Proti rozsudku vrchního soudu, výslovně proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, jako nepřípustné odmítl, neboť stěžovatelka žádnou otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, nevymezila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatelka tomuto soudu předkládá k řešení otázku "ne-aplikace právní normy" v rámci právního posouzení, kdy vrchní soud pominul existenci konkludentního uznání závazku, ke kterému mělo dojít částečným plněním vedlejšího účastníka, a uvádí skutečnosti, ze kterých podle jejího názoru vyplývá, že vedlejší účastník plněním uznal i zbytek závazku. Nejvyšší soud uvedl, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem - správné, vychází tento soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. Namítá-li stěžovatelka, že vrchní soud zatížil řízení vadou, nezdůvodnil-li řádně, z jakého konkrétního důvodu měla být domněnka uznání závazku vedlejším účastníkem vyvrácena, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky vad řízení podle Nejvyššího soudu relevantní, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybnila-li stěžovatelka rovněž skutková zjištění vrchního soudu, že k její tvrzené činnosti směřující k naplnění zprostředkovatelské smlouvy nedošlo a kupní smlouva byla uzavřena bez její součinnosti, nelze podle Nejvyššího soudu v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 dovolacím důvodem úspěšně napadnout hodnocení důkazů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že po vedlejším účastníkovi se domáhala své odměny ze zprostředkovatelské smlouvy, když obstarala vedlejšímu účastníkovi, resp. jím určené obchodní společnosti Limit Trade s. r. o. možnost, aby mohla uzavřít kupní smlouvu na prodej fotovoltaických panelů. Tato smlouva byla následně uzavřena a bylo z ní též oběma stranami plněno. Vedlejší účastník zaplatil stěžovatelce pouze polovinu dohodnuté odměny za zprostředkování. Druhou polovinu odměny pak vedlejší účastník odmítl zaplatit s tím, že se stěžovatelka nijak nepodílela na kladném výsledku zprostředkovatelské smlouvy.
6. Stěžovatelka spatřuje libovůli v rozhodování obecných soudů v tom, že soudy zamítly návrh stěžovatelky na provedení důkazu výslechem svědků, aniž by neprovedení důkazu odůvodnily, a dále nebyly hodnoceny relevantní důkazy, které byly provedeny. Stěžovatelka namítá, že soudy vedlejšímu účastníkovi neuložily povinnost, aby učinil tvrzení o tom, z jakého důvodu nemá stěžovatelka nárok na zaplacení druhé poloviny zprostředkovatelské odměny, rovněž tak mu neuložily povinnost, aby ke svému tvrzení označil důkazy. Popsaným postupem soudů došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka splnila všechny podmínky zprostředkovatelské smlouvy, očekávala právem nabytí dalšího majetku, tedy zprostředkovatelské odměny plynoucí ze zprostředkovatelské smlouvy. Postupem obecných soud tak došlo k porušení zásady legitimního očekávání.
7. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud vykládá podmínky přípustnosti dovolání příliš formalisticky a poukazuje na to, že Ústavní soud otevřel svým nálezem ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 869/2010 (N 192/58 SbNU 701) a nálezem ze dne 6. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 670/2009 (N 173/63 SbNU 33) přípustnost dovolání i z důvodů vad řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, k rozsudku vrchního soudu v rozsahu potvrzujícím zamítnutí žaloby o zaplacení 103 913,33 EUR a k rozsudku krajského soudu v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 103 913,33 EUR, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Jak bylo výše uvedeno, vrchní soud částečně zrušil rozsudek krajského soudu ohledně částky 79,68 EUR a ve výroku o nákladech řízení. U krajského soudu tedy bude probíhat v tomto rozsahu další řízení, ve kterém bude stěžovatelka moci uplatnit svoje práva. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost ve vztahu ke zrušující části výroku rozsudku vrchního soudu ohledně částky 79,68 EUR a ve vztahu k části výroku rozsudku krajského soudu ohledně částky 79,68 EUR, jakož i ohledně nákladů řízení jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve své přípustné části zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [(srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
13. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, ani hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné, či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud může v tomto směru zasáhnout tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
14. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům, že nevyhověly jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
15. V posuzované věci vrchní soud dovodil, že krajský soud měl k dispozici pro své rozhodnutí skutková zjištění v potřebném rozsahu a skutkový stav byl krajským soudem zjištěn řádně. Vrchní soud dospěl k závěru, že k tvrzené činnosti stěžovatelky směřující k plnění smlouvy nedošlo a kupní smlouva byla uzavřena bez součinnosti stěžovatelky.
16. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami, které nyní stěžovatelka uplatňuje ve své ústavní stížnosti. Vrchní soud uvedl, že v daném případě vedlejší účastník předkládal důkazy o neexistenci závazku a tvrdil, že zálohy (které podle žalobkyně znamenaly uznání závazku) uhradil nedůvodně a v omylu. Popírala-li tedy stěžovatelka závěry, ke kterým soud v průběhu řízení dospěl a považovala-li je za nesprávné, bylo na ní, aby na zjištěné skutečnosti patřičně reagovala a navrhovala důkazy k prokázání svých tvrzení, což (včas) neučinila. Návrhy na doplnění dokazování předložené soudu stěžovatelkou na jednání dne 31. 10. 2013 byly správně soudem zamítnuty jako nepřípustné z důvodu uplynutí lhůty stanovené v §118b odst. 1 o. s. ř. Závěru vrchního soudu, že rozsudek krajského soudu v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 103 913,33 EUR je věcně správný, tak nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
18. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu neshledal Ústavní soud v posuzované věci případnými, neboť nejde o tentýž případ.
19. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných ve věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, k rozsudku vrchního soudu v rozsahu potvrzujícím zamítnutí žaloby o zaplacení 103 913,33 EUR a k rozsudku krajského soudu v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 103 913,33 EUR odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu ke zrušující části výroku vrchního soudu a k části výroku rozsudku krajského soudu ohledně částky 79,68 EUR Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu