ECLI:CZ:US:2018:3.US.1728.18.1
sp. zn. III. ÚS 1728/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Stašové, zastoupené JUDr. Petrem Svobodou, Ph.D., advokátem, sídlem Aranžérská 166, Praha 9 - Klánovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. března 2018 č. j. 6 As 293/2017-26, spojené s návrhem na zrušení části §31 odst. 2 ve slovech "ve věcech přestupků, za které zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je nejvýše 100 000 Kč", §101a odst. 1 věty druhé a části §101d odst. 1 ve slovech "dnem, který v rozsudku určí" zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu označeného v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka byla shledána vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Přestupku se dopustila tím, že dne 9. 5. 2012 na blíže specifikovaném místě na ulici Strakonická v Praze jela s motorovým vozidlem rychlostí 71 km/h, ačkoli byla v daném úseku dopravní značkou povolena nejvyšší rychlost 50 km/h. Správní orgán stěžovatelce za tento přestupek uložil pokutu 2 500 Kč.
3. Stěžovatelka napadla žalobou dle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), rozhodnutí Ministerstva dopravy, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí o uvedeném přestupku. Současně s touto žalobou podala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrh na zrušení opatření obecné povahy, na jehož základě byla v místě spáchání skutku snížena maximální povolená rychlost z 80 km/h na 50 km/h. V době spáchání skutku byla komunikace osazena dopravní značkou omezující nejvyšší povolenou rychlost na 50 km/h. Městský soud napadené opatření obecné povahy zrušil rozsudkem ze dne 27. 3. 2014 č. j. 8 A 77/2013-64, aniž by ve výroku výslovně určil den, k němuž je ruší. Zmíněný rozsudek nebyl napaden kasační stížností.
4. Po vynesení rozsudku, jímž bylo zrušeno uvedené opatření obecné povahy, městský soud zamítl žalobu proti správnímu rozhodnutí ve věci stěžovatelčina přestupku rozsudkem ze dne 31. 7. 2017 č. j. 4 A 36/2013-65. Tento rozsudek stěžovatelka napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 7. 3. 2018 č. j. 6 As 293/2017-26 (jde o rozsudek napadený ústavní stížností), v němž se zabýval vlivem zrušení podkladového opatření obecné povahy na správní rozhodnutí o přestupku. Dle Nejvyššího správního soudu je rozhodné, k jakému dni bylo opatření obecné povahy zrušeno. Jelikož soud v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí vychází dle §75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, je určující, zda se účinky zrušení opatření obecné povahy projevovaly již v době rozhodování správního orgánu nebo až později. Městský soud v rozsudku, jímž zrušil opatření obecné povahy, neurčil, k jakému dni je ruší. V takovém případě je dle Nejvyššího správního soudu nutno vyjít z toho, že zrušeno bylo s účinky ex nunc (tj. právní mocí rozsudku). Ke zrušení podkladového opatření obecné povahy v posuzované věci tedy došlo až po vydání správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s námitkou, že by účinky zrušení opatření obecné povahy měly být speciálně stanoveny k navrhovateli, případně ke správnímu rozhodnutí, které žalobou napadl, společně s podáním návrhu na zrušení podkladového opatření obecné povahy. K takovému postupu soudní řád správní nedává soudu pravomoc. Navíc by uvedený postup byl značně komplikovaný, protože opatření obecné povahy neupravuje jen vztah mezi orgánem veřejné moci a jednotlivcem, ale působí i na vztahy jednotlivců mezi sebou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zdůraznila, že při vydání podkladového opatření obecné povahy byla zcela pominuta zákonná pravidla pro jeho tvorbu. Neměla tak vůbec možnost se proti němu bránit a uplatnit své připomínky, na jejichž základě by bylo možno zvážit, zda jde o omezení proporcionální. Namítla, že městský soud v rozsudku, jímž podkladové opatření obecné povahy zrušil, neuvedl žádné úvahy k tomu, od kdy nastupují účinky zrušení. Dle jejího názoru neexistuje žádné obecné pravidlo, dle něhož účinky zrušení opatření obecné povahy nastávají ex nunc, neurčí-li soud ve výroku vůbec, ke kterému dni opatření obecné povahy ruší.
6. Dosavadní výsledek sporu dle stěžovatelky vyznívá jednoznačně ve prospěch chybující veřejné moci. Dle §101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. může navrhovatel podat návrh na zrušení opatření obecné povahy jen společně se žalobou ve věci, v níž bylo toto opatření obecné povahy užito, umožňuje-li mu zákon takovou žalobu podat. Stěžovatelka však nabyla dojmu, že z hlediska ochrany jejích práv jí nemohlo přinést úspěch podání žaloby proti správnímu rozhodnutí, k jejímuž podání jí společně s návrhem na zrušení opatření obecné povahy vedlo uvedené zákonné ustanovení. Domohla se sice zrušení podkladového opatření obecné povahy, ani to však nevedlo k úspěšnosti žaloby proti správnímu rozhodnutí ve věci přestupku. Dodala, že na její případ nedopadá ani §101d odst. 3 s. ř. s., dle něhož lze obnovit řízení, v němž bylo rozhodnuto o správním deliktu, bylo-li zrušeno podkladové opatření obecné povahy. Možnost obnovy řízení je totiž podmíněna tím, že správní rozhodnutí nebylo dosud vykonáno, což není splněno v případě stěžovatelky, která pokutu již zaplatila.
7. Společně s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení ustanovení soudního řádu správního specifikovaných v záhlaví tohoto usnesení. Dle jejího názoru tato zákonná ustanovení vedou k nutnosti odděleného projednání návrhu na zrušení podkladového opatření obecné povahy a žaloby proti správnímu rozhodnutí, které z podkladového opatření vycházelo. Jejich společné projednání by přitom vytvořilo lepší základ pro určení, k jakému dni se opatření obecné povahy ruší. Stěžovatelka se domnívá, že napadená zákonná ustanovení jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
III.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, replika stěžovatelky
8. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jádrem problému bylo vyřešení otázky, zda dotčené opatření obecné povahy bylo zrušeno s účinky ex nunc nebo s účinky ex tunc. Odkázal přitom na odůvodnění svého rozsudku, kde objasnil, proč ke zrušení podkladového opatření obecné povahy došlo s účinky ex nunc.
9. Ministerstvo dopravy zdůraznilo, že v době jeho rozhodování nebylo opatření obecné povahy zrušeno a že samo nebylo příslušné k jeho přezkumu. Také u opatření obecné povahy se uplatní presumpce správnosti. Dokud není zrušeno, považuje se za akt bezvadný. Jeho zpětným zrušením by v pravidlech silničního provozu došlo k chaosu.
10. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího správního soudu a Ministerstva dopravy stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Ve své replice stěžovatelka uvedla, že jí nelze přičítat k tíži pochybení městského soudu v podobě neúplného výroku rozsudku, v němž nebylo uvedeno, jakým dnem zrušuje opatření obecné povahy. Nesouhlasí s tím, že by Ministerstvo dopravy nebylo příslušné k přezkumu daného opatření obecné povahy, a poukázala na to, že samo svým nesprávným právním výkladem stálo u vzniku systémové chyby při stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. V místě, kde se stěžovatelka dopustila přestupku, byla původně umístěna dopravní značka stanovící nejvyšší povolenou rychlost na 80 km/h, která byla posléze nahrazena dopravní značkou stanovící nejvyšší povolenou rychlost na 50 km/h. V době spáchání skutku byla na daném místě umístěna tato značka. Stěžovatelka podala návrh na zrušení opatření obecné povahy, jímž byla v místě spáchání skutku snížena povolená rychlost z 80 km/h na 50 km/h, a současně s ním i žalobu proti rozhodnutí Ministerstva dopravy o jejím odvolání proti rozhodnutí o přestupku spočívajícím v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v daném místě. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci přestupku, výhradně k tomuto rozsudku se proto vztahuje hodnocení Ústavního soudu. Jejím předmětem naopak není rozsudek městského soudu o zrušení opatření obecné povahy.
14. Institut opatření obecné povahy představuje určité překlenutí dvou v činnosti veřejné správy tradičních základních forem jednostranných správních aktů: normativních (abstraktních) právních aktů na jedné straně a individuálních (konkrétních) právních aktů na straně druhé. V určitých situacích si činnost veřejné správy vyžaduje přijímat i takové správní akty, které nejsou výlučně jen akty normativními či individuálními, ale jsou jejich určitou kombinací; jsou tak správními akty smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů [nález ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07 (N 198/51 SbNU 409), bod 26.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že opatřením obecné povahy je též stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích prostřednictvím dopravní značky, z níž plynou pro účastníky provozu odlišné povinnosti oproti obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2009 č. j. 2 Ao 3/2008-100 (č. 1794/2009 Sb. NSS); rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz]. Posléze dovodil, že opatřením obecné povahy je i takové stanovení úpravy provozu na pozemních komunikacích, které spočívá ve změně místní úpravy odchylující se od obecné úpravy na úpravu, která se s obecnou úpravou shoduje [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013 č. j. 4 Aos 3/2013-33 (č. 3005/2014 Sb. NSS), bod 20].
15. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že v §101a s. ř. s. a násl., které jsou věnovány řízení o zrušení opatření obecné povahy, jsou upraveny dva typy návrhů. Jednak návrh na "abstraktní" kontrolu, jímž se může domáhat zrušení opatření obecné povahy každý, kdo tvrdí, že jím byl zkrácen na svých právech. Jednak návrh na "incidenční" kontrolu zákonnosti opatření obecné povahy, který se podává současně s žalobou nebo jiným návrhem ve věci, ve které bylo opatřením obecné povahy užito [viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016 č. j. 5 As 194/2014-36 (č. 3470/2016 Sb. NSS), bod 20].
16. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě namítala neefektivnost soudní ochrany poskytované správními soudy, kterou spatřovala v tom, že ani zrušení podkladového opatření obecné povahy stanovujícího místní úpravu provozu na pozemních komunikacích, nevedlo ke zrušení správního rozhodnutí o uložení pokuty za nedodržení této místní úpravy provozu.
17. Ve své judikatuře Ústavní soud dovodil, že z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny plyne závazek státu, aby v jeho právním systému existoval účinný právní prostředek nápravy umožňující jednotlivci domoci se ochrany svých práv. Z práva na soudní ochranu plyne "právo na soud" a přístup k němu (srov. nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18, bod 25.). Ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen přístup k ochraně práv jednotlivce již není upraven ústavním pořádkem, nýbrž v zákonech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Ústavnímu soudu pak náleží přezkum, zda soudy postupují v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda jejich postup nevede k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59), bod 24., či nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211), bod 9.]. Shodné závěry se uplatní i na čl. 36 odst. 2 Listiny, dle něhož se může každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
18. Ústavní soud považuje za nutné k posouzení důvodnosti námitek v ústavní stížnosti vyhodnotit, zda měla stěžovatelka možnost napadnout opatření obecné povahy jen "incidenčním" návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo zda se jí nabízelo podání návrhu na "abstraktní" kontrolu opatření obecné povahy podle soudního řádu správního. S otázkou účinnosti soudní ochrany úzce souvisí to, jaké prostředky obrany se stěžovatelce nabízely.
19. "Abstraktní" návrh na zrušení opatření obecné povahy nelze dle zákonné úpravy podat ve všech situacích. Možnost podání tohoto návrhu je totiž omezena lhůtou. V roce 2012, jehož se posuzovaná věc týká, šlo o lhůtu tří let od nabytí účinnosti opatření povahy, jak vyplývalo z §101b odst. 1 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2017. Od 1. 1. 2018 jde o jednoroční lhůtu, jak vyplývá z §101b odst. 1 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2018. Některá opatření obecné povahy stanovující místní úpravu provozu na pozemních komunikacích prostřednictvím dopravních značek tak nepůjde napadnout "abstraktním" návrhem na přezkum opatření obecné povahy z důvodu uplynutí lhůty tří let (nyní jednoho roku) od jejich účinnosti. V takovém případě však stále není dle judikatury Nejvyššího správního soudu vyloučen jejich "incidenční" přezkum, u něhož se lhůta neodvíjí od účinnosti opatření obecné povahy, ale počítá se od doručení správního rozhodnutí, pro něž bylo opatření obecné povahy užito; jde přitom o lhůtu dvouměsíční dle §72 odst. 1 s. ř. s. (viz zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 194/2014-36, bod 21).
20. V situaci, kdy již nelze podat "abstraktní" návrh na zrušení opatření obecné povahy, se nabízí jen podání "incidenčního" návrhu, které je však podmíněno existencí správního rozhodnutí, jež vychází z podkladového opatření obecné povahy, a napadení takového správního rozhodnutí správní žalobou. Z opatření obecné povahy stanovujícího místní úpravu provozu na pozemních komunikacích typicky vycházejí správní rozhodnutí o pokutě za přestupek. Nelze-li tedy již "abstraktním" návrhem napadnout opatření obecné povahy stanovující místní úpravu provozu na pozemních komunikacích, jediná možnost, jak takové opatření obecné povahy soudně napadnout prostřednictvím "incidenčního" návrhu je v řadě případů nejprve podmíněna porušením této úpravy provozu a na to navazujícím sankčním správním rozhodnutím.
21. V posuzované věci pro stěžovatelku nepřicházel v úvahu jen "incidenční" návrh na zrušení opatření obecné povahy. V roce 2012 měla totiž možnost podat "abstraktní" návrh na zrušení opatření obecné povahy, jímž byla na ulici Strakonické v Praze snížena nejvyšší povolená rychlost z 80 km/h na 50 km/h. Jak vyplývá ze spisu městského soudu vedeného pod sp. zn. 8 A 77/2013, který si Ústavní soud vyžádal, uvedené opatření obecné povahy nenabylo účinnosti dříve než koncem dubna 2012. Ke snížení rychlosti došlo v důsledku aktu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 4. 2012 označeného č. j. MHMP-659872/2012/DOP-O4/Ma s termínem realizace do 2. 5. 2012. Opatření obecné povahy v podobě stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci spočívající v umístění dopravní značky nabývá účinnosti dnem, kdy došlo k faktickému umístění dopravní značky v terénu [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2012 č. j. 1 Aos 1/2012-30 (č. 2709/2012 Sb. NSS), bod 21]. V roce 2012 tudíž byla otevřena lhůta k podání "abstraktního" návrhu na zrušení daného opatření obecné povahy. Jelikož se opatření obecné povahy týkalo jedné z frekventovaných komunikací směřujících na jih od adresy trvalého bydliště stěžovatelky a nešlo o komunikaci příliš vzdálenou tomuto bydlišti, byly u stěžovatelky dány podmínky pro naplnění požadavků aktivní procesní legitimace v podobě tvrzení o zkrácení na právech opatřením obecné povahy (srov. §101a odst. 1 věta první s. ř. s.).
22. O návrhu na zrušení opatření obecné povahy má soud dle §101d odst. 1 věta poslední s. ř. s. rozhodnout do 90 dnů od jeho obdržení. Jde tedy o návrh, o němž je třeba rozhodnout poměrně rychle. Ústavní soud současně uvádí, že opatření obecné povahy, které se projevovalo v posuzované věci, nepřinášelo svým adresátům zásadní omezení výkonu jejich práv (šlo o stanovení nejvyšší povolené rychlosti na 50 km/h na pozemní komunikaci ve městě). V roce 2012, jehož se posuzovaná věc týká, se aktivně procesně legitimovaným subjektům, mezi něž stěžovatelka náležela, nabízel postup prostý rizik uplatnění správněprávní odpovědnosti spočívající v podání "abstraktního" návrhu na zrušení daného opatření obecné povahy, které nepřinášelo zásadní omezení, a respektování místní úpravy provozu na pozemních komunikacích upravené napadeným opatřením po relativně krátkou dobu řízení o tomto návrhu. Popsaný postup Ústavní soud považuje z hlediska požadavků na soudní ochranu za dostatečný.
23. Stěžovatelka však zvolila procesní postup jiný. Místní úpravu provozu na pozemních komunikacích nejprve porušila a až dodatečně ji zpochybnila prostřednictvím "incidenčního" návrhu na zrušení opatření obecné povahy podaného společně se žalobou proti rozhodnutí o přestupku. Přitom však důsledně nevyužila ani všech procesních prostředků obrany, které jí mohly přinést procesní úspěch. Jak vyplývá z bodu 13 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, procesní úspěch se žalobou proti správnímu rozhodnutí o pokutě za přestupek by stěžovatelce přineslo, kdyby napadené opatření obecné povahy bylo zrušeno ke dni, který by předcházel době spáchání přestupku. Stěžovatelka sice navrhla podkladové opatření obecné povahy zrušit od počátku jeho účinnosti, ale již se nebránila kasační stížností proti rozsudku městského soudu ze dne 27. 3. 2014 č. j. 8 A 77/2013-64, který jejímu návrhu na zpětné zrušení opatření obecné povahy nevyhověl (opatření obecné povahy zrušil až ke dni právní moci svého rozsudku, nikoli zpětně, k tomu viz dále bod 26.). Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelka namítla neúčinnost soudní ochrany, činila tak však v situaci, kdy nevyužila všech právních prostředků, které by jí mohly přinést úspěch v případě žaloby proti rozhodnutí spojené s "incidenčním" návrhem na zrušení opatření obecné povahy.
24. Soudní ochrany svého práva se dle čl. 36 odst. 1 Listiny lze domáhat stanoveným postupem. Záruka možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva je v čl. 36 odst. 2 Listiny doplněna speciální úpravou pro potřeby soudní kontroly veřejné správy. Stanovený postup nesmí být natolik restriktivní, že by uplatnění tohoto práva fakticky znemožnil (viz nález ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 740/15, body 14. až 16.). Stěžovatelka v prvé řadě mohla v době, již se posuzovaná věc týká, opatření obecné povahy napadnout "abstraktním" návrhem a do doby rozhodnutí o něm (dle zákona má takové řízení trvat nejvýše 90 dní) úpravu plynoucí z opatření obecné povahy respektovat (viz body 21. až 22.). Tímto způsobem mohla dosáhnout efektivní ochrany svých práv. Dle náhledu Ústavního soudu nejde o postup natolik restriktivní, aby znemožnil soudní ochranu. Také u postupu, který stěžovatelka zvolila (porušení úpravy vyplývající z opatření obecné povahy a až následné zahájení řízení o jeho zrušení), nevyužila všech prostředků, které jí potenciálně mohly přinést úspěch se žalobou proti správnímu rozhodnutí o přestupku (viz bod 23.). Ústavní soud vzhledem ke kombinaci obou uvedených okolností shledal, že vlastním postupem stěžovatelka neuplatnila veškeré prostředky soudní ochrany, které se jí nabízely v rámci stanoveného postupu ochrany jejího práva. Z tohoto důvodu neshledal její námitky neúčinnosti soudní ochrany důvodnými.
25. K další argumentaci v ústavní stížnosti lze uvést následující. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaného ve věci stěžovatelčina přestupku (v této věci městský soud vydal rozsudek ze dne 31. 7. 2017 č. j. 4 A 36/2013-65). Jak již výše uvedeno, rozsudek městského soudu ze dne 27. 3. 2014 č. j. 8 A 77/2013-64, týkající se podkladového opatření obecné povahy, nebyl napaden kasační stížností (ve věci návrhu na zrušení podkladového opatření obecné povahy by byla ústavní stížnost dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná až po vyčerpání procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval - takovým prostředkem by byla kasační stížnost proti rozsudku městského soudu č. j. 8 A 77/2013-64, kterou stěžovatelka nepodala). Prostřednictvím ústavní stížnosti podané ve věci přestupku, nemůže stěžovatelka dosáhnout přezkumu rozsudku městského soudu č. j. 8 A 77/2013-64 vydaného ve věci návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nebude zabývat námitkou v ústavní stížnosti, která směřovala proti tomuto rozsudku. Šlo o námitku, že městský soud v rozsudku č. j. 8 A 77/2013-64 porušil §101d odst. 2 s. ř. s. tím, že v jeho výroku neurčil den, kterým opatření obecné povahy ruší.
26. V rozsudku napadeném ústavní stížností Nejvyšší správní soud dovodil, že neurčil-li městský soud ve výroku svého rozsudku, k jakému dni opatření obecné povahy ruší, platí, že účinky zrušujícího rozsudku nastanou ex nunc, tj. jeho právní mocí. Hodnocení, k jakému dni za popsané situace bylo podkladové opatření obecné povahy zrušeno, tvořilo součást hodnocení skutkového a právního stavu, který zde byl v době spáchání skutku. Šlo o integrální část úvah vztahujících se v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu ke spáchání přestupku a je tedy povinností Ústavního soudu zhodnotit námitky v ústavní stížnosti směřující do tohoto hodnocení. Porušení ústavně zaručených stěžovatelčiných práv Ústavní soud však neshledal. Pouze na úrovni běžného zákona totiž stěžovatelka vedla polemiku se závěrem Nejvyššího správního soudu, že z §54 odst. 7 s. ř. s. vyplývá, že bez výslovného určení ve výroku, k jakému dni se opatření obecné povahy ruší, platí, že je zrušeno právní mocí rozsudku.
27. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, dle níž právní řád nestanovuje důsledky nesplnění povinnosti soudu ve výroku určit den, k němuž nastávají účinky zrušení opatření obecné povahy. Proti rozhodnutí krajského či městského soudu o návrhu na zrušení opatření obecné povahy lze podat kasační stížnost. Bude-li stěžovatel tvrdit, že správně měl městský soud či krajský soud napadené opatření obecné povahy zrušit s účinky ex tunc (zpětně) a výslovně ve výroku určit den, kterým opatření obecné povahy ruší, nepůjde o kasační stížnost nepřípustnou dle §104 odst. 2 s. ř. s., jelikož nebude směřovat jen proti důvodům napadeného rozhodnutí, ale též proti jeho výroku. Shledá-li takovou kasační stížnost Nejvyšší správní soud důvodnou, dojde ke zrušení kasační stížností napadeného soudního rozhodnutí a vytvoření prostoru pro nápravu.
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, proto odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně odmítl i návrh na zrušení ustanovení soudního řádu správního specifikovaných v záhlaví tohoto usnesení. Šlo o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu