ECLI:CZ:US:2018:3.US.1738.18.1
sp. zn. III. ÚS 1738/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Miroslava Čecha a Jiřiny Čechové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Kamínky 551/3a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 344/2017-402 ze dne 31. 1. 2018, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 344/2017-430 ze dne 28. 3. 2018, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jana Hasíka, Miluše Hasíkové, Pavla Gajdoše, Marie Gajdošové, Mgr. Ivy Hřebačkové, Milana Herka, Pavla Herka, Vojtěcha Herka a Svatavy Dvorské, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé současně žádají o osvobození od placení soudního poplatku.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále též "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") sp. zn. 7 C 412/2009, usnesením okresního soudu č. j. 7 C 412/2009-367 ze dne 30. 6. 2017 byla stěžovatelům v postavení žalovaných uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 64 136,50 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok I.). Současně ve výrocích II. a III. uložil oběma stranám zaplatit náklady řízení státu.
3. Dle okresního soudu bylo v řízení, za nějž mají být náklady hrazeny, rozhodováno o dvou nárocích - o zřízení práva cesty ve prospěch žalobců a o uložení náhrady stěžovatelům za zřízení tohoto práva. Žalobci byli co do prvního nároku plně úspěšní. Pokud se týče druhého nároku, stěžovatelé požadovali za zřízení práva cesty náhradu 100 000 Kč a soud jim přiznal toliko 75 000 Kč, čili v tomto nároku byli úspěšní co do 75 %. Po krácení vzájemných úspěchů tedy náleží dle okresního soudu žalobcům náhrada nákladů ve výši 25 %, čemuž má odpovídat jim přisouzená částka.
4. Proti tomuto usnesení podali žalobci i stěžovatelé v zákonné lhůtě odvolání. Žalobci se v něm domáhali změny rozhodnutí okresního soudu tak, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 255 546 Kč. Stěžovatelé, zastoupeni advokátem, své (blanketní) odvolání neodůvodnili, pouze v něm sdělili, že jej doplní do patnácti dnů, aniž by tak ovšem následně učinili. Okresní soud k odstranění vad odvolání nevyzval, a předložil spis Krajskému soudu v Brně (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") k rozhodnutí o odvolání.
5. Krajský soud následně ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok I. prvostupňového rozhodnutí tak, že uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 307 403 Kč (výrok I.). Ve výroku II. uložil stěžovatelům povinnost uhradit na nákladech řízení částku 5 230 Kč České republice a konečně výrokem III. jim uložil povinnosti nahradit žalobcům částku 16 480 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. Ve svém odůvodnění krajský soud uvedl, že odvolání žalobců bylo důvodné, byť z jiných než jimi uplatněných důvodů. Odvolání žalovaných shledal nedůvodným. Dle odvolacího soudu se nelze s názory soudu prvního stupně ztotožnit, jelikož již z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 375/2016-360 ze dne 27. 4. 2017, jímž bylo rozhodováno ve věci samé (došlo k částečné změně a částečnému zrušení rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 7 C 412/2009-330 ze dne 22. 8. 2016), vyplývá, že výše advokátovy odměny se v souladu s §12 odst. 4 advokátního tarifu odvíjí od počtu zastoupených osob. Tento právní závěr nalézací soud v odvoláním napadeném rozhodnutí ignoroval a nesprávně místo toho vycházel z počtu případem dotčených nemovitostí. Dalšího pochybení se okresní soud dle odvolacího soudu dopustil tím, že zvažoval uplatnění dvou nároků, ačkoli šlo o nárok jediný, vyplývající ze zákonného ustanovení §1029 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobci v něm byli plně úspěšní, neboť cesta byla povolena a výše náhrady závisela na znaleckém posudku a úvaze soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Námitky stěžovatelů lze rozdělit do tří okruhů. Prvně stěžovatelé namítají, že proti usnesení okresního soudu podali blanketní odvolání a nebyli vyzváni k jeho doplnění, byť je zákonnou povinností soudů k odstranění vad podání vyzvat.
8. Dále stěžovatelé brojí proti skutečnosti, že krajský soud vyhověl odvolání žalobců z jiných než v něm uvedených důvodů. Krajský soud údajně nebyl oprávněn navyšovat žalobci požadovanou částku, nadto čistě formalistickým způsobem.
9. Odvolací soud dle stěžovatelů také pochybil tím, že nezohlednil specifičnost dané věci a nevyužil při ukládání náhrady nákladů řízení ustanovení §150 občanského soudního řádu. Řízení dle stěžovatelů naplňovalo podmínky pro uplatnění moderace, jelikož stěžovatelé vznik sporu nevyvolali a jeho předmětem je zřízení věcného břemene, jež jimi vlastněnou nemovitost do budoucna znehodnotí. Krajský soud ani nepřihlédl k okolnosti, že stěžovatelé jsou starobními důchodci.
10. Stěžovatelé krom zrušení napadeného rozhodnutí požadují osvobození od placení soudního poplatku s tvrzením, že jako starobní důchodci si již další úhrady nemohou dovolit; stěžovatelka navíc prodělala psychicky i finančně náročnou operaci srdce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud prvně posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
14. Právě uvedené platí tím spíše při rozhodování o nákladech řízení. Jakkoli je totiž rozhodování o nákladech integrální součástí soudního řízení jako celku a je samo o sobě způsobilé zasáhnout do základních práv účastníků, při posuzování této problematiky Ústavní soud postupuje obvykle zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně, zejména v případech, kdy je rozhodnutí obecného soudu skutečně v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4026/17 ze dne 10. 4. 2018). Tak tomu v daném případě nebylo.
15. Jde-li o jednotlivé námitky, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů rozhodně nedošlo tím, že stěžovatelé nebyli vyzváni k odstranění vad odvolání, a to i kdyby tak dle zákona soud měl učinit. Již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1132/09 ze dne 30. 7. 2009 (v němž byla jako neopodstatněná odmítnuta stejná námitka; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že účelem výzvy je informovat účastníka řízení, že jeho podání má nedostatky, a poskytnout mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu. V nynějším případě byli stěžovatelé zastoupeni advokátem, jenž si sám byl (a vzhledem ke své profesi ostatně i musel být) vědom nedostatků podaného odvolání, neboť v něm výslovně uvedl, že jej během patnácti dnů doplní. Za této situace je argument, že nevyzváním stěžovatelů k odstranění vad došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, zjevně neudržitelný. Stěžovatelé (prostřednictvím svého právního zástupce) věděli, že jejich podání má vady a měli dostatek prostoru je odstranit. Nejenže tak neučinili, ale nereagovali ani na odvolání žalobců, které obdrželi k vyjádření. Jinými slovy, sami se při plném vědomí procesní situace rozhodli být v odvolacím řízení pasivní.
16. Neopodstatněná je i námitka, jíž se stěžovatelé dovolávali aplikace moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu. Zásadou v občanském soudním řízení je rozhodnutí o nákladech dle úspěchu ve věci (§142 odst. 1 občanského soudního řádu) a jen zcela výjimečně přichází do úvahy, aby soud rozhodl odlišně. Z ústavního pořádku právo na postup podle §150 občanského soudního řádu neplyne a Ústavní soud ani není ve vhodném postavení k přezkoumávání, zda v jednotlivých případech skutečně existovaly důvody zvláštního zřetele hodné, či nikoli. V posuzované věci navíc stěžovatelé v odvolacím řízení žádné důvody, které by měly soud vést k uplatnění moderačního práva, nepředestřeli, což nyní nemohou dohánět v ústavní stížnosti.
17. Zbývá tedy námitka, že odvolací soud rozhodl na základě jiných než v odvolání uplatněných důvodů a žalobcům přiznal vyšší částku, než které se domáhali. K tomu je především potřeba uvést, že postup soudu byl v souladu se zákonem, neboť dle §151 odst. 1 občanského soudního řádu soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu, kterým v každém případě není vázán.
18. Určitý ústavněprávní přesah by posledně uvedené námitce bylo možno přiznat, byla-li by stavěna na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatele překvapivé. V průběhu soudního řízení totiž soudy musí mít na paměti dodržení zásady kontradiktornosti řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tato zásada vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly řešeny během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Zcela opomíjena nemůže být uvedená zásada ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení, byť jde o druhotný aspekt procesu, což může odůvodnit, že soud není povinen umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností určujících pro jeho rozhodování (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 771/16 ze dne 13. 10. 2016).
19. Tímto způsobem nicméně stěžovatelé ústavní stížnost neformulovali a relevantní argumentaci nepředestřeli. Navzdory tomu Ústavní soud alespoň stručně poznamenává, že z nastíněných okolností případu porušení zásady kontradiktornosti řízení neplyne. Jak už totiž bylo řečeno, dle zákona soud rozhoduje o nákladech řízení bez ohledu na návrh. Ačkoli tedy žalobci v odvolání výši nákladů spočítali chybně, stěžovatelé věděli, který právní předpis bude použit a že se odvolací soud při jeho aplikaci návrhem žalobců řídit nemusí. O překvapivosti rozhodnutí pak tím spíše nemůže být řeč za situace, kdy svůj právní názor ohledně interpretace a aplikace advokátního tarifu na daný případ odvolací soud vyložil již ve svém předchozím, kasačním rozhodnutí.
20. Lze také dodat, že podstatná část rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá důvodům uplatněným v odvolání. V něm totiž žalobci namítali, že měli ve věci plný úspěch, čemuž odvolací soud přisvědčil. Stěžovatelé přitom měli možnost se k této námitce vyjádřit (ostatně jakož i obecně ke způsobu, jakým by měly být náklady vypočteny), avšak na odvolání žalobců nikterak nereagovali. Stěžovatele tedy v žádném případě nelze stavět do role bdělých účastníků zaskočených právními závěry odvolacího soudu.
21. Stojí též za zmínku, že odvolací soud při výpočtu nákladů postupoval od prvostupňového rozhodnutí odlišně i v dalších dílčích aspektech, které ovšem byly ve prospěch stěžovatelů, a to bez zjevného důvodu (např. přiznal náhradu za méně úkonů). Jelikož naopak závěry odvolacího soudu ohledně zastupování vícera účastníků a míry úspěchu žalobců (které vedly k navýšení nákladů) nevzbuzují žádné pochybnosti, a stěžovatelé je ani sami nikterak konkrétně nezpochybňují, zrušení napadeného rozhodnutí (z procesních důvodů) by mohlo vést paradoxně k tomu, že by stěžovatelé nakonec platili náklady v ještě větší výši.
22. Ostatně zmíněná skutečnost, že stěžovatelé v ústavní stížnosti proti výpočtu nákladů odvolacím soudem konkrétním způsobem nebrojí, i sama o sobě potvrzuje neopodstatněnost většiny jejich námitek, neboť zpochybňuje jakýkoli reálný dopad tvrzených procesních pochybení soudů na jejich práva a povinnosti. Z ničeho totiž neplyne, že by po případné kasaci Ústavním soudem byl dán jakýkoli důvod náklady snížit, a tím reálně zlepšit tvrzenou finanční a životní situaci stěžovatelů.
23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
24. Domáhají-li se stěžovatelé osvobození od soudního poplatku, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti poplatkům nepodléhá (§62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pokud snad měli na mysli osvobození od poplatku v jiném řízení (ať už jakémkoli), nemá Ústavní soud k takovému rozhodnutí pravomoc.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu