ECLI:CZ:US:2018:3.US.175.18.1
sp. zn. III. ÚS 175/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. C., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 614/11, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 11 Tdo 1358/2017-27, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. května 2017 č. j. 31 To 130/2017-199 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. února 2017 č. j. 31 T 192/2014-182, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 8 T 114/2013, rozsudku okresního soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 31 T 170/2013 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. 1 T 103/2014. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit poškozenému škodu, přičemž se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Dalším napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") bylo podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí okresního soudu zrušeno ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a za tento přečin a přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, který zůstal v rozhodnutí okresního soudu nedotčen, byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a to za současného zrušení výroku o trestu v rozsudcích uvedených v rozhodnutí okresního soudu. V ostatním zůstalo rozhodnutí okresního soudu nezměněno.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že v řízení před soudy výslovně popřel, že by poskytoval metanfetamin zvaný pervitin zdarma či za úplatu v rozsudcích označeným osobám, přičemž byl uznán vinným pouze na základě výpovědí těchto osob. Žádný jiný usvědčující důkaz neexistoval. Navrhoval výslech svědka M. M., který by se vyjádřil ke konfliktu svědkyně K. S. a k tomu, že u něj pracovala, a dále svědka R. T. k posouzení věrohodnosti výpovědi svědka J. H. K věrohodnosti svědkyně L. D. pak navrhoval vypracovat znalecký posudek. Okresní soud však tyto důkazy neprovedl. Tím nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu vyslovující se k povinnosti soudu důkladně posuzovat proti sobě stojící výpovědi v situaci jediného usvědčujícího důkazu. Krajský soud sice jeden dílčí skutek vypustil, ve zbytku však rozhodnutí okresního soudu potvrdil, aniž by svůj názor přesvědčivě vysvětlil. Na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními poukazoval i v dovolání, ale ani před Nejvyšším soudem neuspěl. Má za to, že neprovedením navržených důkazů bylo omezeno jeho právo na obhajobu a byly porušeny zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Současně žádá, aby náklady jeho právního zastoupení zaplatil stát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí.
8. Stěžovatel brojí proti provádění a hodnocení důkazů a usiluje tím o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil ohledně tří dílčích skutků kvalifikovaných jako přečin podle §283 odst. 1 tr. zákona dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Jeho skutkové závěry jsou podloženy svědeckými výpověďmi tří odběratelů pervitinu, kteří shodně a jednoznačně jak v přípravném řízení, tak i v řízení před okresním soudem vypověděli, že tuto omamnou látku koupili či dostali (za poskytnuté služby) od stěžovatele. Jejich výpovědi se navzájem shodují a doplňují, přičemž okresní soud nezjistil u nikoho z těchto svědků žádný hlubší zájem na tom, aby vypovídal účelově se snahou stěžovatele poškodit. Šlo přitom o osoby aktivně užívající psychotropní látky a pohybující se v drogovém prostředí, které se shodují v popisu doby, místa i druhu drogy poskytované stěžovatelem, dílčí skutky se navzájem prolínají či na sebe navazují. Výpovědi těchto osob proto nelze hodnotit samostatně, jak činí stěžovatel, ale ve vzájemných souvislostech. Jednoznačně z nich vyplývá, že se stěžovatel v rozhodné době pohyboval ve společnosti osob drogově závislých, že jim drogy poskytoval, a že i on sám byl jejich uživatelem. Proto okresní soud nepochybil, když jako nadbytečné zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědků M. M. a R. T. Z jeho rozhodnutí je také zřejmé, proč nepřistoupil na znalecké zkoumání věrohodnosti svědkyně L. D.
11. U nevyslyšených návrhů na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti okresní soud dostál, takže nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
12. Krajský soud neakceptoval pouze jeden z dílčích skutků, kdy stěžovatel měl poskytovat pervitin svědkovi D. U., neboť shledal, že okresní soud přehlédl, že tento svědek v přípravném řízení nevypovídal v procesním postavení svědka a jeho výpověď u hlavního líčení byla nekonkrétní. I z tohoto jeho postupu je zjevné, že se věcí stěžovatele nezabýval povrchně, ale že naopak z důvodu absence procesně využitelného důkazu rozhodl o jednom dílčím skutku ve prospěch stěžovatele, což se odrazilo ve výroku o trestu uložením trestu odnětí svobody v nižší výměře, než učinil okresní soud.
13. Nejvyšší soud pak při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http//nalus.usoud.cz), shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
14. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady, které se stěžovatel dovolává, je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry o tom, že stěžovatel opakovaně poskytoval třem osobám pervitin, dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
15. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
17. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu, aby náklady na právní zastoupení stěžovatele zcela zaplatil stát (viz §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu