ECLI:CZ:US:2018:3.US.1753.18.1
sp. zn. III. ÚS 1753/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Josefa Strnadela, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem náměstí 3. května 1606, Otrokovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2018 č. j. 35 Co 431/2017-143 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. června 2017 č. j. 27 C 99/2015-111, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, resp. právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], právo na náhradu škody za nesprávný úřední postup (čl. 36 odst. 3 Listiny), právo na ochranu vlastnictví [čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě], právo na důstojné zacházení (čl. 10 Listiny), právo na ochranu soukromí (čl. 7 Listiny, čl. 8 Úmluvy), zákaz diskriminace (čl. 14 Úmluvy), jakož i další práva vyplývající z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2017 č. j. 27 C 99/2015-111 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po žalované (vedlejší účastnici řízení) zaplacení částky ve výši 39 334 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup. Současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 300 Kč. Uplatněný nárok představoval rozdíl mezi pohledávkou stěžovatele vyplývající z pracovního poměru (44 709 Kč) přihlášenou do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně (obchodní společnosti Wisconsin, s. r. o.) a stěžovateli na základě rozvrhového usnesení vyplacené částky (5 375 Kč). Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo promlčení nároku [viz §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu")]. Obvodní soud současně neshledal uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. K tomu uvedl, že nenastala situace pro výjimečnou aplikaci korektivu dobrých mravů z důvodu zneužití práva vedlejší účastnicí řízení.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2018 č. j. 35 Co 431/2017-143 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru o promlčení uplatněného nároku. K tomu uvedl, že tříletá promlčecí lhůta (§32 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu) počíná běžet od okamžiku, kdy stěžovatel nabyl vědomost o vzniku majetkové újmy a o tom, kdo za ni odpovídá. Tímto okamžikem pak podle městského soudu byl den, kdy došlo v konkursním řízení k vydání rozvrhového usnesení a na jeho základě k částečnému uspokojení nároku stěžovatele, což bylo dne 30. 5. 2003. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svůj nárok na náhradu škody uplatnil u vedlejší účastnice řízení až dne 16. 7. 2015, učinil tak po uplynutí promlčecí doby. Za nedůvodnou považoval městský soud námitku stěžovatele, že o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se dozvěděl teprve od svého syna dne 23. 6. 2015. V této souvislosti zdůraznil, že ke škodě došlo v majetkové sféře stěžovatele v okamžiku, kdy mu bylo v konkursním řízení vyplaceno nižší než přihlášené plnění. Městský soud se posléze zabýval i dalšími odvolacími námitkami stěžovatele, které se převážně týkaly rozporu vedlejší účastnicí řízení vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudu, zejména pak městskému soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho argumenty obsaženými v odvolání. Podstatné pasáže ze svého odvolání následně v ústavní stížnosti rekapituluje. Zdůrazňuje přitom, že o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se dozvěděl až dne 23. 6. 2015 od svého syna, když do té doby byl v dobré víře, že má nárok pouze vůči úpadkyni. Vyslovuje přesvědčení, že promlčecí doba proto nemohla běžet (stavěla se). Rovněž namítá, že soudy nezohlednily jeho zdravotní postižení a skutečnost, že je právním laikem, což se mělo promítnout do posuzování námitky promlčení. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že se o škodě měl dozvědět dnem, kdy mu byla v konkursním řízení vyplacena částečná úhrada jím přihlášené pohledávky. Opakovaně poukazuje na to, že vystupoval jako osoba práva neznalá, která navíc nebyla ani řádně poučena o možnostech uplatňování svého nároku, a dokonce byla vedlejší účastnicí řízení uvedena v omyl. Městský soud akceptací námitky promlčení postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/2004 (N 171/38 SbNU 367); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud)], neboť nehledal žádnou rovnováhu mezi uplatněným nárokem a požadavkem na zachování právní jistoty. V tom, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta kvůli uplatnění námitky promlčení, spatřuje formalistický postup. Závěrem stěžovatel navrhl, aby účastníkům řízení bylo uloženo nahradit mu náklady řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravmoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení řady ústavním pořádkem zaručených práv (např. právo na ochranu lidské důstojnosti, právo na ochranu soukromí, zákaz diskriminace, právo na ochranu vlastnictví, právo na náhradu škody vůči státu, či práva vyplývající z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením), nelze přehlédnout, že povětšinou pouze opakuje námitky, které již v průběhu řízení před soudy uplatňoval a s nimiž se obecné soudy (zejména pak městský soud) dostatečně vypořádaly. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že zákonným podkladem pro ústavně zaručené právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup státního orgánu či orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 3 Listiny je právě zákon o odpovědnosti státu (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Pro úspěšné uplatnění nároku je však třeba vyhovět zákonným podmínkám, mezi něž patří mj. jeho včasnost.
9. Námitky, jimiž stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že jeho nárok byl zamítnut kvůli promlčení, stejně jako argumentace, pomocí níž se snaží Ústavní soud přesvědčit, že okamžik, od něhož se odvíjí počátek běhu promlčecí doby, nastal až v době, kdy se o možnosti uplatňovat svůj nárok po vedlejší účastnici řízení dozvěděl od svého syna, či námitky kterými požaduje přehodnocení závěrů obecných soudů o posouzení námitky promlčení vedlejší účastnicí řízení z hlediska jejího souladu s dobrými mravy, nedosahují ústavněprávní roviny a představují pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, která vyplývá z nesprávného názoru stěžovatele na skutkové nebo právní hodnocení věci. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud má za to, že jak obvodní soud, tak i městský soud dostatečně jasně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily svůj závěr o tom, od kdy je třeba počítat počátek běhu promlčecí lhůty. Názor, že je tomu tak od okamžiku, kdy stěžovatel nabyl vědomost o majetkové újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, což bylo v okamžiku splnění rozvrhového usnesení v konkursu, je v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. městským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2012/2010) a Ústavní soud proti němu nemá z ústavněprávního pohledu žádné výhrady. Bezvýznamná jsou v tomto směru tvrzení stěžovatele, že v té době nebyl řádně poučen o možnosti uplatňovat své nároky, že je osobou práva neznalou, či osobou zdravotně postiženou. Ostatně všemi námitkami tohoto druhu, jakož i námitkami, na jejichž základě stěžovatel dovozoval rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, se městský soud podrobně zabýval a z pohledu práva na soudní ochranu je i dostatečným způsobem vypořádal.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Z tohoto důvodu nebylo možno postupovat podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu