ECLI:CZ:US:2018:3.US.1769.17.1
sp. zn. III. ÚS 1769/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 995/2017-247, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2016 č. j. 25 Co 245/2016-231 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. ledna 2016 č. j. 18 C 401/2014-195, ve znění opravného usnesení ze dne 2. března 2016 č. j. 18 C 401/2014-206, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rovné postavení účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 1, 90 a 96 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") o stěžovatelově žalobě proti vedlejší účastnici, jejímž předmětem byla náhrada majetkové a nemajetkové újmy ve výši 16 959 679 Kč s příslušenstvím. Ta měla, stručně řečeno, stěžovateli vzniknout v souvislosti s trestním řízením, jímž mu bylo zabráněno pokračovat v úspěšném podnikání. Obvodní soud přiznal stěžovateli částku ve výši 96 800 Kč s příslušenstvím, ve zbytku pak žalobu zamítl. Postup orgánů činných v trestním řízení nebyl dle obvodního soudu příčinou vzniku stěžovatelovy újmy.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že potvrdil rozsudek nalézacího soudu v jeho zamítavé části a sám nově zamítl žalobu v částce 96 800 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel dle odvolacího soudu neprokázal ani vznik relevantní újmy, ani příčinnou souvislost mezi jejím případným vznikem a postupem orgánů činných v trestním řízení.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Přitom shledal, že stěžovatelovo dovolání vykazuje podstatné vady, neboť vůbec nespecifikuje, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti a neuvádí žádnou právní otázku. S odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nelze projednat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rozporuje závěr soudů o nedostatku příčinné souvislosti mezi postupem orgánů činných v trestním řízení a vznikem jeho újmy. Tato souvislost dle stěžovatele jednoznačně vyplývá z trestního spisu. Klíčové listiny z tohoto spisu, předložené stěžovatelem, však nebyly založené do spisu v daném řízení. Trestní spis byl pak nelogicky vrácen na původní soud ještě před jednáním odvolacího soudu. Odvolací soud tak tento důkaz neprovedl. Přitom mu muselo být zřejmé, že se tento důkaz ztratil. Bylo tedy jeho zodpovědností tento stav napravit. To vyplývá i z judikatury Ústavního soudu. Opačný postup je dle stěžovatele v rozporu se zákonem a porušením principů spravedlivého procesu. Stěžovatel tím byl zbaven ochrany jeho práv v soudním řízení. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
8. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto jako vadné, neboť dle Nejvyššího soudu nesplňovalo vyžadované náležitosti, když stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, resp. neuvedl žádnou konkrétní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
9. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Nejvyšší soud se podaným dovoláním zabýval co do jeho obsahu, přičemž jednoznačně uvádí, z jakého důvodu nelze z žádné jeho části dovodit splnění formálních náležitostí, nezbytných k jeho projednání. Odůvodnění je logické a odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (souhrnně viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel konečně proti postupu Nejvyššího soudu nijak konkrétně v ústavní stížnosti nebrojí, když namítá toliko "nesprávné právní hodnocení". Proti postupu Nejvyššího soudu pak žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti nevznáší.
10. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením obvodního soudu a městského soudu (viz k tomu např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
11. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti řádné vyčerpání taktéž mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, a např. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu