ECLI:CZ:US:2018:3.US.1822.17.1
sp. zn. III. ÚS 1822/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Marcelou Málkovou, advokátkou, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2017 č. j. 24 Co 67/2017-850, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) P. P., zastoupené JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou, sídlem Smetanovo nám. 3290, Havlíčkův Brod, a 2) nezletilého M. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 12. 2016 č. j. 0 P 127/2012-699 bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastník 2) jako syn stěžovatele a vedlejší účastnice 1) bude od 1. září 2017 navštěvovat Základní a Mateřskou školu H. Současně byl zamítnut návrh stěžovatele, aby bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník 2) bude od 1. září 2017 navštěvovat Základní školu J. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 3. 2017 č. j. 24 Co 67/2017-850.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřuje na jediný argument, a to, že v nyní posuzované věci došlo k porušení rozvrhu práce jako pevného systému přidělování soudní agendy. Z pravidla "D" rozvrhu práce krajského soudu, občansko-právního úseku pracoviště Hradec Králové, ze dne 10. 12. 2016 vyplývalo, že věc s odvoláním proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření bude přednostně přidělena bez ohledu na řazení denního nápadu k vyřízení do (odvolacích) soudních oddělení postupně kolově v pořadí 19 Co, 20 Co, 21 Co, 24 Co, 25 Co a 26 Co. Z pravidla "I" rozvrhu práce současně vyplývalo, že věci týchž účastníků, věci, v nichž jsou první žalované osoby totožné, a věci, kdy v rámci jednoho řízení bylo podáno více odvolání proti různým rozhodnutím, budou přiděleny do soudního oddělení, které je "na řadě" s tím, že toto oddělení bude v následujícím či následujících "přidělovacích kolech" (v závislosti na počtu současně přidělených věcí a počtu odvolání proti různým rozhodnutím v rámci téhož řízení) vynecháno. Podle stěžovatele je vyloučeno, aby pravidlo "D" a "I" platilo současně, přičemž z rozvrhu nevyplývá ani vztah nadřazenosti a podřazenosti těchto pravidel. Není tedy možné, aby odvolání proti uvedenému rozsudku okresního soudu a rovněž proti usnesení okresního soudu ze dne 1. 2. 2017 č. j. 0 P127/2012-740 a proti usnesení okresního soudu ze dne 13. 2. 2017 č. j. 0 P 127/2012-754 rozhodovalo vždy soudní oddělení 24 Co. Na podporu svého tvrzení stěžovatel přiložil podrobné tabulky popisující statistiku přidělení věcí jednotlivým soudním oddělením.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice
4. Krajský soud v rámci vyjádření k ústavní stížnost uvedl, že podle sdělení správy soudu byla věc přidělena v souladu s rozvrhem práce s dodržením pravidel v něm uvedených a při zachování algoritmu přidělování věcí jednotlivým soudním oddělením.
5. Vedlejší účastnice k ústavní stížnosti sdělila, že je v dobré víře, jde-li o přidělování právní věci v souladu s aktuálním rozvrhem práce. K posuzované věci dodala, že rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu považuje za věcně správná.
6. Ústavní soud doručil vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice stěžovateli k replice. V jejím rámci stěžovatel uvedl, že krajský soud zcela opomněl zaujmout stanovisko ke vztahu pravidel "D" a "I" rozvrhu práce. Z výrokové logiky podle něj nemohou platit současně. Rovněž se mu jako diskutabilní jeví způsob zapisování nápadu. Vyjádření správy soudu vytýká, že je v něm pouze nevěcně argumentováno domnělou neomylností aplikace, aniž by byl uveden její název a použité verze algoritmů, a doložena certifikátem ověření správnosti funkčnosti systému. Stěžovatel se rovněž vyjádřil k posuzované věci a délce trvání soudního řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozsudkem, vyjádřeními účastníka a vedlejší účastnice a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. Argumentace v ústavní stížnosti se soustředí pouze na nerespektování rozvrhu práce krajského soudu v roce 2017. Podle stěžovatele je vyloučeno, aby pravidlo "D" a "I" platilo současně, přičemž z rozvrhu nevyplývá ani vztah nadřazenosti a podřazenosti těchto pravidel, resp. není možné, aby o odvoláních proti rozsudku okresního soudu ze dne 22. 12. 2016 č. j. 0 P 127/2012-699, proti usnesení okresního soudu ze dne 1. 2. 2017 č. j. 0 P127/2012-740 a proti usnesení okresního soudu ze dne 13. 2. 2017 č. j. 0 P 127/2012-754 rozhodovalo vždy soudní oddělení 24 Co.
11. Z rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2017 evidovaného pod č. j. Spr 4528/2016 vyplývalo, že soudní oddělení 24 Co rozhoduje o odvoláních mimo jiné proti rozhodnutím okresního soudu. Podle pravidla "D" pro přidělování agendy Co dále platilo, že věc s odvoláním proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření bude přednostně přidělena bez ohledu na řazení denního nápadu k vyřízení do (odvolacích) soudních oddělení postupně kolově v pořadí 19 Co, 20 Co, 21 Co, 24 Co, 25 Co a 26 Co. Podle tohoto pravidla tedy bylo možné, aby jak o odvolání proti rozsudku, tak i proti usnesením okresního soudu, kterými bylo rozhodováno o návrzích na nařízení předběžných opatření, rozhodovalo soudní oddělení 24 Co. Z pravidla "I" pro přidělování agendy Co současně vyplývalo, že věci týchž účastníků, věci, v nichž jsou první žalované osoby totožné, a věci, kdy v rámci jednoho řízení bylo podáno více odvolání proti různým rozhodnutím, budou přiděleny do soudního oddělení, které je "na řadě" s tím, že toto oddělení bude v následujícím či následujících "přidělovacích kolech" (v závislosti na počtu současně přidělených věcí a počtu odvolání proti různým rozhodnutím v rámci téhož řízení) vynecháno. Užívá-li rozvrh práce množné číslo, bylo podle jazykového výkladu tohoto pravidla nutné přidělit všechna odvolání proti uvedeným rozhodnutím okresního soudu stejnému soudnímu oddělení. Pravidlo "D" a "I" nejsou v přímé konkurenci a naopak je třeba je užít současně. Ústavní soud proto nemá žádné pochybnosti o správnosti postupu přidělení věci soudnímu oddělení 24 Co.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu