ECLI:CZ:US:2018:3.US.1843.18.1
sp. zn. III. ÚS 1843/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. února 2018 č. j. 13 Co 496/2017-377 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 29. srpna 2017 č. j. 100 P 464/2008-348, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a 1) L. K. a 2) nezletilé M. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 8. 2017 č. j. 100 P 464/2008-348 byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce na snížení výživného pro vedlejší účastnici 2) [dále též "nezletilá"], stanoveného stěžovateli částkou 2 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 2. 2014 na částku 200 Kč. Okresní soud v odůvodnění rozsudku dovodil, že ve věci není pro snížení výživného pro nezletilou zákonný důvod.
3. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 2. 2018 č. j. 13 Co 496/2017-377 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v souzené věci není pro snížení výživného pro nezletilou zákonný důvod. Stěžovatel byl ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslnou trestnou činnost; skutečnost, že se tímto způsobem zbavil možnosti dosahovat příjmu, z něhož poslední úprava výživného vycházela, jde tudíž výlučně k jeho tíži. Podle názoru krajského soudu je tedy bez právního významu, že ve výkonu trestu měl stěžovatel pracovní odměnu mnohem nižší a že nyní jako uchazeč o zaměstnání je odkázán na podporu v nezaměstnanosti; nadále je podle soudu nutno vycházet z příjmové potenciality ve výši 25 000 Kč měsíčně, když tohoto příjmu stěžovatel dosahoval jako advokát při poslední úpravě výživného a kterého by nepochybně dosahoval stále, kdyby se vlastním zaviněním takové možnosti nezbavil.
4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž odkázal na správné právní závěry okresního soudu ohledně stěžovatelovy argumentace, že otcovství k nezletilé uznal až v roce 2008, tedy až poté, co se dopustil trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Tato okolnost pro uvedený závěr nemá význam již proto, že vyživovací povinnost nezačíná okamžikem určení otcovství, ale působí zpětně, navíc bylo jednoznačně zjištěno, že od počátku stěžovatel věděl, že se mu dítě narodilo. Podle krajského soudu nemůže obstát ani námitka, že v tu dobu byla vedlejší účastnice 1), matka nezletilé (dále též "matka") vdaná a že zákonná domněnka otcovství svědčila manželovi matky; otcovství manžela matky nezletilé bylo pravomocně popřeno v roce 2006, přitom stěžovatel byl odsouzen za trestnou činnost páchanou od roku 2005 do roku 2007 včetně. Zákonné předpoklady pro uplatnění výdělečné potenciality jsou zde tak jednoznačně dány. Na uvedeném závěru soudů, uvedl krajský soud, nemění nic ani vstřícné stanovisko matky k odvolání. Výživné totiž není nárokem matky, nýbrž nárokem dítěte, kterého se matka nemůže platně vzdát.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že v době nástupu k výkonu trestu odnětí svobody měl pět vyživovacích povinností - čtyři k nezletilým dětem a jednu ke zletilému dítěti (tyto děti má stěžovatel se třemi ženami). O snížení výživného požádal na dobu výkonu trestu. Všechny tři matky dětí se snížením souhlasily, tzn. i vedlejší účastnice 1). Stěžovatel poukazuje na to, že řízení trvalo déle než čtyři roky, došlo v něm k ničím neodůvodněným průtahům, soud nařídil první jednání téměř po třech letech od podání návrhu stěžovatelem, na toto jednání stěžovatele přes jeho opakovanou žádost neeskortoval z věznice, na další jednání nepozval ani vedlejší účastnici 1), které do datové schránky nedoručil předvolání a ta o něm ani nevěděla. Přes argumentaci soudu se stěžovatel nemůže ztotožnit se vzniklou situací desetinásobného rozdílu ve výživném u čtyř dětí (po 200 Kč měsíčně) a u výživného na vedlejší účastnici 2) ve výši 2 000 Kč. Stěžovatel má za to, že by výživné pro jednotlivé děti měla být podobnější, navíc dvě děti jsou starší a dvě mladší než vedlejší účastnice 2). Podle stěžovatele musí rozhodnutí soudu akceptovat jeho reálnou majetkovou a příjmovou situaci a odpovídat skutečnému stavu. Stěžovatel namítá, že řízení pro něj bylo procesně i svým výsledkem nepředvídatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že v části ústavní stížnosti tomu tak není.
7. Pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] je v České republice vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především zákonnými procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
8. Pokud jde o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11, N 33/64 SbNU 349). Dle §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty"). Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle §164 cit. zákona. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel postup podle §174a zákona o soudech a soudcích před podáním ústavní stížnosti využil a ústavní stížnost je tak v části brojící proti průtahům v řízení před obecnými soudy nepřípustná (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných zbývajících námitek, a vzhledem k tomu, že mohl přezkoumávat jen ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Se závěrem okresního soudu, že v souzené věci není pro snížení výživného pro nezletilou zákonný důvod, se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil. Stěžovatel byl ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslnou trestnou činnost, tudíž skutečnost, že se tímto způsobem zbavil možnosti dosahovat příjmu, z něhož poslední úprava výživného vycházela, jde tudíž výlučně k jeho tíži. Nadále je proto nutno vycházet z jeho příjmové potenciality ve výši 25 000 Kč měsíčně, když tohoto příjmu stěžovatel dosahoval jako advokát při poslední úpravě výživného a kterého by nepochybně dosahoval stále, kdyby se vlastním zaviněním takové možnosti nezbavil. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že na první jednání okresní soud stěžovatele přes jeho opakovanou žádost neeskortoval z věznice. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatel ve svém odvolání "toliko" namítal, že nedostal možnost si prostudovat spis a vyjádřit se k důkazům. Námitku, že se nemohl zúčastnit jednání před okresním soudem, tedy ve svém odvolání neuplatnil. Krajský soud neshledal námitku stěžovatele, že neměl možnost seznámit se se spisem a vyjadřovat se k provedeným důkazům, důvodnou. Poukázal na to, že stěžovatel byl u jednání dne 18. 5. 2017 přítomen, u tohoto jednání ho nechal soud prostudovat si spis, a bylo-li jednání posléze odročeno, stěžovatel výslovně prohlásil, že nežádá o osobní účast u tohoto jednání a souhlasí s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Krajský soud proto uzavřel, že když okresní soud u dalšího jednání vyslechl matku a posléze ve věci rozhodl, žádná procesní práva stěžovatele neporušil.
15. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud má za to, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu