ECLI:CZ:US:2018:3.US.1846.18.1
sp. zn. III. ÚS 1846/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4 - Chodov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2018 č. j. 14 To 115/2018-160 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 1. února 2018 č. j. 0 Nt 2002/2018-26, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Berouně byl stěžovatel vzat do předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel byl trestně stíhán pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
Stížnost stěžovatele proti vzetí do vazby byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze zamítnuta.
Oba soudy dospěly k závěru, že je zde důvodná obava, že stěžovatel bude v trestné činnosti pokračovat, resp. že vykoná čin, kterým hrozil.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, jakož i právo na obhajobu dle čl. 40 Listiny.
Stěžovatel tvrdí, že při vazebním zasedání a následném rozhodování soud nevycházel z důkazní situace zjištěné v přípravném řízení, "konkrétně ignoroval znalecký posudek vypracovaný znalcem MUDr. Kubejem, který konstatoval nepříčetnost stěžovatele". Stěžovatel dále argumentuje tím, že pro jeho nepříčetnost bylo následně trestní stíhání zastaveno (byl zproštěn obžaloby - pozn. ÚS).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vyhodnotil své činy, za které je stíhán, jako chybné, způsobené psychickým stavem, přičemž všem osobám, vůči nimž výhružky směřovaly, se omluvil, a uvedl, že nikdy nebyly myšleny vážně.
Dále tvrdí, že důvodem vzetí do vazby byly obavy soudce prvostupňového soudu JUDr. Zálejského, že by stěžovatel mohl naplnit výhrůžky směřované vůči soudci Mgr. Boudníkovi. Stěžovatel tvrdí, že soudce prvostupňového soudu tuto okolnost při ústním vyhlášení zmiňoval jako důvod vazby, včetně sdělení, že se se soudcem Mgr. Boudníkem dlouhou dobu zná, není to však schopen doložit. Odůvodnění písemného vyhotovení je odlišné. Dle stěžovatele byla možnost ohrožení osob, kterým bylo vyhrožováno, navíc vyvrácena zmíněným znaleckým posudkem. Tento postup též vzbuzuje pochybnost o nepodjatosti soudce prvostupňového soudu.
Krajský soud se dle stěžovatele v řízení o stížnosti nijak nevypořádal s námitkou, že okresní soud ignoroval znalecký posudek MUDr. Kubeje, který stěžovatel k ústavní stížnosti přikládá. Stěžovatel dále tvrdí, že závěry znalců (zpracované na stěžovatele v rámci jiných trestních řízení vedených vůči stěžovateli), objektivně neodpovídají stavu a diagnostice stěžovatele a reálným projevům jeho stavu.
Další vadu řízení a porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v nepřítomnosti obhájce u vazebního zasedání, které bylo nařízeno na dobu, kdy obhájce stěžovatele čerpal dovolenou.
Postup obou soudů dle stěžovatele představuje zjevnou svévoli, soudy rozhodly mimo limity existujících důkazů, což dle stěžovatele potvrzuje i pozdější zprošťující rozsudek ve věci samé.
Stěžovatel závěrem požaduje přiznání náhrady nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem.
Stěžovatel k ústavní stížnosti přikládá též zprošťující rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 3. 5. 2018, jakož i navazující usnesení téhož soudu ze stejného dne o propuštění stěžovatele z vazby.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že do rozhodnutí obecných soudů ve vazebních věcech je oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
Ústavní soud tak zejména vyžaduje, aby každé vzetí do vazby bylo založeno na relevantních a dostatečných důvodech. Je tedy vždy nutno zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce a rozhodnutí náležitě odůvodnit. Z odůvodnění vazebních rozhodnutí musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soudy dostály ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu [srov. např. nález I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)].
V posuzovaném případě byl vzat stěžovatel do předstižné vazby, přičemž dle §67 písm. c) trestního řádu lze vzít obviněného do vazby, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Klíčovým důvodem v nyní posuzovaném případě byla skutečnost, že stěžovatel může naplnit výhrůžky, kterých se dopustil vůči několika osobám. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že výhrůžky mají velmi agresivní charakter a týkají se jak osob, kterým bylo přímo vyhrožováno, tak též jejich blízkých (dětí).
Soud vzal mj. v potaz nejen obsah výhrůžek, ale též předchozí fyzické útoky stěžovatele vůči několika osobám (včetně seniorky). V uvedeném kontextu nelze považovat závěr o existenci důvodů předstižné vazby za problematický.
Nelze též přisvědčit argumentaci stěžovatele, že soudy ignorovaly znalecký posudek MUDr. Kubeje, neboť stížnostní soud k námitkám stěžovatele uvedeným posudkem argumentuje. Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že z uvedeného posudku jednoznačně vyplývá nepříčetnost stěžovatele, čehož důkazem má být pozdější zprošťující rozsudek Okresního soudu v Berouně č. j. 8T 38/2018-505 ze dne 3. 5. 2018. Z uvedeného rozsudku přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá, že soud závěr o nepříčetnosti stěžovatele učinil nejen na základě znaleckého posudku, ale též po podrobném výslechu soudního znalce, který až při soudním jednání své závěry doplňoval a upřesňoval. Jak plyne z odůvodnění zprošťujícího rozsudku, "znalec ve své výpovědi před soudem potom doplnil, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obžalovaného byly ve vztahu k projednávané trestné činnosti prakticky vymizelé", resp. uvádí, že "soud neakceptoval návrh státního zástupce, aby si soud vyžádal k posouzení duševního stavu posudek ústavu, neboť k tomu neshledal důvod. Znalec (...) logicky a přesvědčivě obhájil své závěry, příp. i závěry částečně pozměněné". Je zjevné, že důkazní situace byla poněkud odlišná a zprošťující rozsudek nemůže být v tomto kontextu argumentem pro závěr o pochybení vazebního soudu.
Je nutno navíc zdůraznit, že závěr o neústavnosti vazebního rozhodnutí nelze automaticky dovozovat jen z toho, že pachatel trestného činu vzatý do vazby je později zproštěn obžaloby. Obě řízení mají odlišný účel a odlišný důkazní standard. Při rozhodování o vazbě, které je svázáno přísnými lhůtami, nemůže soud zcela předjímat bez proběhnuvšího řádného procesu jeho výsledek, tj. vychází vždy jen z určité míry pravděpodobnosti, že se skutek stal, že je trestným činem a že pachatelem je právě obviněný. Podle §67 trestního řádu lze vzít obviněného do vazby tehdy, pokud "doposud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu [a] jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný". Soud tedy neposuzuje vinu či nevinu stěžovatele, ale existenci důvodného podezření.
Stejně tak nelze přisvědčit argumentu stěžovatele, že pokud by soudy "neignorovaly" znalecký posudek MUDr. Kubeje, musely by dospět k závěru, že výhružky by stěžovatel nenaplnil. Jednak z předmětného posudku mj. plyne, že pobyt stěžovatele na svobodě je "potencionálně nebezpečný", což stížnostní soud s odkazem na uvedený znalecký posudek výslovně zmiňuje, jednak se stěžovatel již násilného jednání v minulosti dopouštěl, tudíž riziko realizace výhrůžek z důkazní situace vyplývalo. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vazbě má preventivní charakter a jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633), "rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby".
Lze shrnout, že z odůvodnění stížnostního soudu, který napravil některé nedostatky v odůvodnění soudu prvého stupně, je zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi důležitými pro rozhodnutí o vazbě stěžovatele, své závěry náležitě odůvodnil a dostatečně se vypořádal s námitkami stěžovatele, kterou jsou opětovně reprodukovány v ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzený rozpor mezi důvody vzetí do vazby uvedené při ústním vyhlášení rozhodnutí prvostupňového soudu a jeho písemným vyhotovením, a z ní plynoucí námitku možné podjatosti soudce JUDr. Zálejského, je nutno konstatovat, že tvrzení stěžovatele nelze nijak doložit, což on sám připouští. Soudce Mgr. Boudník byl navíc pouze jednou z osob, které bylo ze strany stěžovatele vyhrožováno, tudíž vzetí do vazby by obstálo bez ohledu na případnou známost soudce JUDr. Zálejského se soudcem Mgr. Boudníkem, a to v zájmu ochrany jiných osob, kterým bylo vyhrožováno. Podstatné však je, že se důvodností vazby zabýval též stížnostní soud, který důvodnost vazby shledal, stížnost zamítl a argumentaci soudu prvého stupně ještě dále rozšířil. Jeho rozhodnutí pak z ústavního pohledu plně obstojí.
K tvrzenému porušení práva na obhajobu Ústavní soud uvádí, že s ohledem na lhůtu 24 hodin, ve které musí soud o vazbě zatčené či zadržené osoby rozhodnout, není z povahy věci možné účast obhájce při vazebním zasedání vždy zajistit. Podle §73f odst. 2 trestního řádu není účast obhájce na vazebním zasedání nezbytná. Soud však musí obhájce, je-li v dané lhůtě dosažitelný, o vazebním zasedání vyrozumět (srov. §73e odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připouští, že i nevyrozumění obhájce o vazebním zasedání nemusí být s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu natolik zásadním procesním pochybením, aby jej nebylo možno napravit ve stížnostním řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2075/07 ze dne 25. 9. 2007, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2316/12 ze dne 12. 2. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 295/14 ze dne 25. 3. 2014).
V nyní posuzovaném případě byl obhájce stěžovatele, jak plyne z protokolu z vazebního zasedání doloženého stěžovatelem, o vazebním zasedání informován. Navíc, jak připomněl stížnostní soud, stěžovateli byla poskytnuta nadstandardně dlouhá doba (25 dní) na doplnění stížnosti, přičemž doplnění argumentace stěžovatel činil již právě za pomoci obhájce. Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by postupem soudů došlo k porušení jeho práva na obhajobu.
Ústavní soud tedy uzavírá, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu