ECLI:CZ:US:2018:3.US.1857.17.1
sp. zn. III. ÚS 1857/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Gregorové, zastoupené JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 29 Cdo 178/2017-156, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2016 č. j. 14 Cmo 327/2015-133 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015 č. j. 73 Cm 325/2014-90, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Bytového družstva D. v likvidaci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 4. 2015 č. j. 73 Cm 325/2014-90 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze vedlejšího účastníka (dále též jen "družstvo") ze dne 7. 10. 2013 (dále též jen "členská schůze") a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Předmětná členská schůze byla svolána za účelem přípravy likvidace družstva a jednotlivých kroků, jež budou s likvidací spojeny. Městský soud návrhu stěžovatelky nevyhověl, když u proběhlé členské schůze neshledal žádná pochybení.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení městského soudu změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil přitom nejen závěrům vyslovených městským soudem, ale nadto i shledal, že stěžovatelka ani nebyla legitimována k podání daného návrhu, neboť nebyla splněna podmínka podle §242 odst. 1 obchodního zákoníku, že návrh soudu může člen družstva podat jen "požádal-li o zaprotokolování námitky na členské schůzi, která usnesení přijala, nebo jestliže námitku oznámil představenstvu do jednoho měsíce od konání této schůze, a nebyla-li svolána řádně do jednoho měsíce ode dne, kdy se o jejím konání dověděl, nejdéle však do jednoho roku od konání členské schůze". Dle vrchního soudu vyjádření stěžovatelky předložené v průběhu konání členské schůze za námitky podle §242 odst. 1 obchodního zákoníku považovat nelze, neboť námitky musí být určité a musí směřovat proti konkrétnímu rozhodnutí členské schůze.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2017 č. j. 29 Cdo 178/2017-156 rozhodl, že řízení o dovolání proti usnesení městského soudu se zastavuje a dovolání proti usnesení vrchního soudu se dle §243c o. s. ř. odmítá, a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dle dovolacího soudu závěr vrchního soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky odpovídá jeho ustálené judikatuře.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka polemizuje se závěrem vrchního soudu, aprobovaným dále Nejvyšším soudem, že z její strany nebyly řádně vzneseny námitky, jak vyžaduje §242 odst. 1 obchodního zákoníku. Pokud jí vznesené připomínky nebyly soudy považovány za dostatečně určité, pak je tak činěno aniž by byly předmětem řádného výkladu, kterým mohly být pochybnosti o jejich obsahu odstraněny. Stěžovatelka připomíná obecné principy, že závěr o neurčitosti právního úkonu (právního jednání) předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co účastník chtěl projevit. Projev vůle je nutno vykládat nejen podle jeho označení, nýbrž také podle jeho jazykového vyjádření a v souladu s úmyslem jednajících osob. Zápis z členské schůze přitom určité námitky stěžovatelky obsahuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěrem vrchního soudu, že jí vznesené připomínky na členské schůzi byly toliko neurčité a nebyla tak splněna podmínka nezbytná k vedení soudního řízení proti usnesení této schůze, její polemika se pohybuje toliko v rovině práva tzv. podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
9. Nad rámec námitek obsažených v ústavní stížnosti pak Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že z rozhodnutí městského soudu i vrchního soudu vyplývá, že stěžovatelčin návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze považovaly soudy za nedůvodný, i kdyby byla podmínka pro jeho podání podle §242 odst. 1 obchodního zákoníku splněna. Zároveň lze poznamenat, že z ústavní stížnosti ani jejích příloh není vůbec zřejmé, čím by vlastně mělo usnesení členského schůze stěžovatelku konkrétně poškozovat. Institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před závažnými pochybeními s intenzivními negativními následky do sfér osob chráněných jejich ústavně zaručeními právy a svobodami. Existence takových pochybení a následků však není v ústavní stížnosti ani tvrzena.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu