ECLI:CZ:US:2018:3.US.1911.17.1
sp. zn. III. ÚS 1911/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Fialy, zastoupeného JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou, sídlem Voráčovská 937/14, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. 20 Cdo 1347/2017, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2016 sp. zn. 18 Co 345/2016 a usnesení JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Přerově, ze dne 7. června 2016 č. j. 203 EX 16578/14-231, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Přerově, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, jako účastníků řízení, a Mgr. Martiny Strakové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Též navrhuje odložit vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že usnesením soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "soudní exekutor") ze dne 7. 6. 2016 č. j. 203 Ex 16578/14-231, byla určena výsledná cena v něm blíže označených nemovitých věcí ve výši 2 650 000 Kč. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. 18 Co 345/2016 bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1347/2017 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu, a to pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel za prvé uvádí, že krajský soud se nevypořádal s jeho námitkami, že soudní exekutor navrhuje k prodeji nemovité věci, jejichž hodnota mnohonásobně překračuje dlužnou částku, že došlo k promlčení nároku přiznaného exekučním titulem, jenž je starší deseti let, a že znalecký posudek byl vypracován bez prohlídky domu. Stran znaleckého posudku došlo k tomu, že znalec z místa utekl, ačkoliv nelze souhlasit s tím, že situace na místě byla vyhrocená, jak tvrdí krajský soud, a ačkoliv úřední osoba nemá co utíkat z místa úkonu při jakékoliv situaci, když od toho má k dispozici pořádkové síly a statut úřední osoby; dle stěžovatelova názoru proto soudní exekutor měl na znalce podat trestní oznámení pro maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť znalec svým útěkem zmařil úřední úkon, který sám prováděl. Kromě toho krajský soud rozhodoval vyloučenou osobou. V řízení též nebyla nijak řešena práva nájemců nemovitostí.
5. Za druhé pak stěžovatel není spokojen s tím, že Nejvyšší soud jeho dovolání věcně nepřezkoumal. Pokud dovolací soud dospěl k závěru, že v dovolání chybí uvedení rozporů s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pak stěžovatel namítá, že tyto rozpory ani uvedeny býti nemohly, protože Nejvyšší soud takto flagrantní porušení práv účastníků řízení a třetích osob dosud nikdy neřešil, žádná relevantní judikatura neexistuje, a na podané dovolání mělo být nahlíženo jako na rozhodnutí zásadního významu, které by teprve založilo budoucí praxi. Tak tomu je dle stěžovatele zejména jde-li o práva nájemců v nemovitostech, kdy krajský soud se jimi odmítl zabývat, což nemá v praxi obdoby a judikatura k tomu tedy dosud nevznikla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť předmětné řízení je skončeno a stěžovatel proti němu nemá k dispozici žádné další procesní prostředky k ochraně svých práv. Ve vztahu k napadeným usnesením soudního exekutora a krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále, zejména bod 10).
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jakožto trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu přípustnosti dovolání.
8. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení určité, a to poměrně vysoké, nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (podrobněji viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud nezjistil, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Jak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyložil, stěžovatel ve svém dovolání toliko uvedl, že "napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu" a vyjmenoval několik tvrzených pochybení, ačkoliv má-li být dovolání přípustné dle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje. Ústavní soud dále dodává, že označuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti za stěžejní pochybení, že Nejvyšší soud nepřezkoumal jeho námitku o dotčení práv nájemců v nemovitostech, tato část jeho argumentace postrádá jakoukoliv relevanci, neboť je nutno připomenout, že není možné podávat ústavní stížnost jako actio popularis za jiné osoby; je na těchto nájemcích, aby hájili svá práva, kdyby snad došlo k jejich dotčení, a to případně i ústavní stížností. Za této situace Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
12. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu