ECLI:CZ:US:2018:3.US.194.17.1
sp. zn. III. ÚS 194/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Kmocha, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 21 Cdo 2707/2016-441 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 15 Co 319/2008-409, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KROHNE CZ, spol. s r. o., sídlem Opavská 801/8a, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru daná mu vedlejší účastnicí dne 17. 8. 2005 je neplatná, neboť v ní uplatněný důvod - organizační změny, není skutečným důvodem ukončení pracovního poměru. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2007 č. j. 13 C 368/2005-104, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. 11. 2007 č. j. 13 C 368/2005-107, žalobě vyhověl a určil, že předmětná výpověď z pracovního poměru je neplatná.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 6. 2009 č. j. 15 Co 319/2008-134 rozsudek městského soudu změnil tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl. Nejvyšší soud nicméně k dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 9. 3. 2011 č. j. 21 Cdo 434/2010-184 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když konstatoval, že krajský soud přikročil k měnícímu rozsudku, aniž by v potřebném rozsahu provedl dokazování, resp. zopakoval dokazování provedené městským soudem. Po vrácení věci a doplnění dokazování výslechem navržených svědků krajský soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2012 opětovně rozhodl o změně rozsudku městského soudu tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 1334/2013-314 zamítl, když se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že vedlejší účastnice vskutku přijala organizační změnu, na jejímž základě se pro ni stal stěžovatel nadbytečným; shodně s krajským soudem hodnotil Nejvyšší soud stěžovatelem navržený důkaz audionahrávkou jeho rozhovoru s členem zahraničního vedení vedlejší účastnice Norbertem Verhoevenem jako nepřípustný, neboť byl pořízen bez jeho vědomí.
4. Rozsudek Nejvyššího soudu a jemu předcházející rozsudek městského soudu však byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485), neboť Ústavní soud dospěl k závěru, že neprovedením důkazu inkriminovanou audionahrávkou byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Krajský soud nicméně po vrácení věci ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, když předmětný důkaz audionahrávkou označil za nadbytečný.
6. Stěžovatel proto podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, jež Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl, neboť jednak neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž pro tyto nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
7. S uvedeným hodnocením Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, když zdůrazňuje, že text dovolání byl strukturován tak, aby co nejlépe prezentoval podstatu komplikovaného a dlouhotrvajícího soudního sporu. Dovolací důvod přitom stěžovatel přehledně vymezil v bodech 19 až 21 dovolání, ve kterých zdůraznil, že krajský soud - v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14 - nepřipustil jako důkaz stěžovatelem předloženou audionahrávku. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel považuje za projev přepjatého formalismu, což dokládá citací řady nálezů Ústavního soudu.
8. Ústavní stížností taktéž napadené rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatel za "jasný příklad libovůle při rozhodování", neboť označil-li Ústavní soud inkriminovaný důkaz za přípustný, bylo povinností krajského soudu tento důkaz připustit a provést. Takový postup krajského soudu považuje stěžovatel za flagrantní porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť zjevně nebyl respektován v dané věci závazný právní názor Ústavního soudu.
9. Současně stěžovatel navrhl, aby po zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů a vrácení věci krajskému soudu o věci rozhodl jiný jeho senát, neboť dosud rozhodující senát 15 Co nejenže nerespektuje závazný právní názor Ústavního soudu, ale nadto přijímá skutkové závěry, jež jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (s níže uvedenou výhradou). Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 18 a 19) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
11. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání předsedou senátu jako vadné proto, že v něm stěžovatel podle Nejvyššího soudu neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku, a současně uplatnil jiný dovolací důvod, než který předvídá §241a odst. 1 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu přitom stěžovatel neuvedl, v čem přesně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze citoval část §237 o. s. ř., což však podle ustálené judikatury není způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
12. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelovo dovolání (na č. l. 422 až 426) vskutku - s výjimkou procesně irelevantní a navíc sémanticky zjevně zmatečné citace §237 o. s. ř. (viz dikce: "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak") - žádné jiné vymezení přípustnosti dovolání neobsahuje.
13. Pomine-li Ústavní soud vnitřní kontradiktornost citovaného vymezení přípustnosti stěžovatelova dovolání, stejně jako zjevnou absenci jakékoliv konkretizace oné právní otázky zakládající tuto přípustnost, nemůže v kontextu obsahu posuzované ústavní stížnosti přehlížet, že stěžovatel v citované části hovoří o otázce "hmotného práva", v ústavní stížnosti však akcentuje pouze otázky procesního charakteru, byť ani z ústavní stížnosti není zřejmé, o jakou konkrétní právní otázku má jít, resp. jak by tuto právní otázku alespoň dodatečně formuloval.
14. Příznačně potom stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důvodnost ústavní stížnosti jasně a přehledně vymezil v bodech 19 až 21 dovolání, když z jiné části ústavní stížnosti vyplývá, že právě v této části dovolání měl uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (jmenovitě v nerespektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14). Je tak zjevné, že stěžovatel - přestože kvalifikovaně zastoupen advokátem - setrvale přehlíží rozdíl mezi přípustností a důvodností dovolání, resp. ztrácí ze zřetele, že dovolání, jež má být jako bezvadné připuštěno k rozhodnutí senátu o jeho přípustnosti, musí obsahovat obě uvedené složky, tedy jak vymezení přípustnosti, tak důvodnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž obě tyto složky nelze libovolně zaměňovat.
15. Oproti očekávání stěžovatele je proto namístě konstatovat, že stěžovatel prokazatelně nedostál své procesní povinnosti, když ve svém dovolání řádně nevymezil předpoklady, na jejichž základě spatřuje jeho přípustnost podle §237 o. s. ř.; v této souvislosti je pak nerozhodné, zda stěžovatel řádně uvedl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, proto lze hledět jako na postup, který je ústavně souladný.
16. Na výše uvedeném nic nemění stěžovatelův odkaz na řadu nálezů Ústavního soudu, neboť jejich závěry - z důvodu podstatných skutkových i právních odlišností - na posuzovanou věc nedopadají.
17. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
18. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
19. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně i obsahově bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu - považovat za přípustnou.
20. Stěžovateli již pouze na vysvětlenou proto zbývá dodat, že ze zaznamenaných důvodů se Ústavní soud nemohl vůbec věcně zabývat stěžejní argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, tedy v rámci ústavněprávního přezkumu posoudit, zda krajský soud nepochybil, když - přes existenci jej zavazujícího nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/14 - odmítl provést pro nadbytečnost stěžovatelem navrhovaný audiozáznam jeho rozhovoru s Norbertem Verhoevenem.
21. V této souvislosti je pak třeba zdůraznit, že jak řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, tak řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, jsou ze zákona "zatížena" takzvaným advokátským přímusem, tedy procesní povinností účastníka uplatňujícího jeden z těchto (mimořádných) opravných prostředků být zastoupen advokátem, a to proto, aby byla zajištěna adekvátní - jak obsahová, tak formální - kvalifikovanost těchto podání, což v daném kontextu znamená, že povinné zastoupení advokátem má v prvé řadě zajistit formální i obsahovou bezvadnost podávaných dovolání. Pokud proto v individuálních případech (z nejrůznějších možných důvodů) kvalifikované zastoupení advokátem tento svůj účel nesplní, není to bez dalšího důvod, aby (kupř. s ohledem na veškeré okolnosti dané právní věci) se rezignovalo na důsledné uplatňování výše předestřeného pravidla, podle kterého může být v rámci řízení o ústavní stížnosti meritorně přezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu pouze za předpokladu (sine qua non), že stěžovatel předtím (nešlo-li o dovolání ex lege nepřípustné) podal bezvadné dovolání. V opačném případě by totiž Ústavní soud porušil ústavně chráněný princip rovnosti, neboť by stěžovatele - ve vztahu k neurčité skupině ostatních stěžovatelů - nedůvodně "pozitivně" diskriminoval (resp. nepřípustně protěžoval).
22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
23. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel v textu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud věc přikázal věc k projednání jinému senátu krajského soudu; jelikož stěžovatel tento "návrh" nezahrnul do petitu ústavní stížnosti, nebylo třeba o něm rozhodovat ve výroku, nicméně kdyby se tak stalo, musel by jej Ústavní soud odmítnout, neboť by šlo o návrh, k jehož projednání není podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu