ECLI:CZ:US:2018:3.US.1986.18.1
sp. zn. III. ÚS 1986/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele: Sanjay Maggu, zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem, sídlem Na Březince 930/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2018 č. j. 19 Co 58/2018-321 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 14 EXE 1906/2016-285, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MIDESTA s. r. o., sídlem Čechyňská 361/14a, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí městského soudu.
2. Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu se přitom podává, že městský soud stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání, leč stěžovatel - jak sám v ústavní stížnosti uvádí - toto dovolání nepodal, neboť se domnívá, že v jeho věci není řešena otázka zakládající přípustnost dovolání.
3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procedurální projev principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány.
5. Z výše uvedeného vyplývá, že proti usnesení městského soudu bylo dovolání přípustné, ale stěžovatel dovolání proti ústavní stížností napadenému usnesení městského soudu nepodal, byť posouzení přípustnosti v dané fázi řízení přísluší jen Nejvyššímu soudu, když - a to je pro danou věc rozhodující - např. podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)] ústavněkonformní výklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod (jejich porušení přitom stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí).
6. Za dané situace tak stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle §236 a násl. o. s. ř., byť jde o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj