ECLI:CZ:US:2018:3.US.2013.18.1
sp. zn. III. ÚS 2013/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Lukáška, zastoupeného Mgr. Kristiánem Novákem, advokátem, sídlem Nad Vodovodem 3109/25, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Cdo 4191/2017-188, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 28 Co 151/2017-146 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. ledna 2017 č. j. 10 C 72/2015-121, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní korporace John Lock a. s., sídlem Lešenská 537/4, Praha 8 - Troja, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel současně požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 1. 2017 č. j. 10 C 72/2015-121.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 30. 9. 2015 u obvodního soudu proti vedlejší účastnici domáhal určení vlastnictví bytové jednotky specifikované v žalobě. Tvrdil, že kupní smlouva ze dne 5. 8. 2015 uzavřená s vedlejší účastnicí nevyjadřovala jeho vážnou vůli. Ve skutečnosti šlo o způsob, kterým se stěžovatel snažil zbavit nežádoucích nájemců obývajících bytovou jednotku. Dále tvrdil, že byl vedlejší účastnicí vydírán a podveden a že rovněž nedošlo k zaplacení kupní ceny.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 31. 1. 2017 č. j. 10 C 72/2015-121 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že předmětem kupní smlouvy byl převod bytové jednotky za kupní cenu 1 500 000 Kč, kdy účastníci rovněž potvrdili, že kupní cena byla ve splátkách zaplacena. Tato skutečnost vyplývala i z výdajových pokladních dokladů. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel v době uzavření smlouvy byl osobou s omezenou svéprávností nebo že by v této době jednal v duševní poruše. V řízení se rovněž nepodařilo prokázat, že by byl stěžovatel uveden v omyl nebo že by byl vedlejší účastnicí donucen k uzavření smlouvy. Obvodní soud závěrem uvedl, že předmětnou smlouvu nelze považovat za lichevní.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že v řízení před obvodním soudem neměl možnost se vyjádřit k věci samé, resp. že obvodní soud věc hodnotil pouze formálně a neprovedl navržené důkazy. Současně zpochybnil svůj podpis na listinách a tvrdil, že mu nebyla zaplacena kupní cena. Z odvolání rovněž vyplývá, že obvodní soud se až přehnaně zabýval trestní minulostí stěžovatele a že nezohlednil abusus alkoholu. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 6. 2017 č. j. 28 Co 151/2017-146 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud v odůvodnění uvedl, že odůvodnění obvodního soudu je přesvědčivé a ztotožňuje se s ním. Vypořádal se s argumentem nemožnosti vyjádřit se před obvodním soudem a rovněž nedostatečného rozsahu potřebných listinných důkazů. Městský soud se rovněž soustředil na schopnost stěžovatele právně jednat, a to včetně znaleckého dokazování. V závěru se rovněž vypořádal s tvrzením stěžovatele o uvedení v omyl, resp. lichevní smlouvě.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 4191/2017-188 odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelem formulovaná otázka, zda lze zamítnout návrh na doplnění dokazování výslechem účastníka za situace, kdy chce účastník soudu dokázat, že byl druhou smluvní stranou uveden v omyl a smlouvu podepsal na základě lsti, a kdy toto jeho tvrzení nelze dokázat jinak, navíc za situace, kdy účastník předkládal soudu další důkazní návrhy, které měly soud přimět k tomu, aby na věc nenahlížel čistě formalisticky, byla již vyřešena, a odkázal na rozhodnutí ze dne 25. 1. 2017 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3844/2016. Z odůvodnění napadeného rozsudku podle Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by obvodní a městský soud nereagovaly na rozsah provedeného dokazování, resp. že by nevyložily, proč nebylo přistoupeno k důkazní verifikaci.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí, že kvůli slabšímu důkaznímu postavení navrhoval důkaz výslechem účastníka. Tím se snažil dokázat, že při uzavření kupní smlouvy byl uveden v omyl, nedostal zaplacenou kupní cenu, byl připraven o bytovou jednotku a došlo k neúměrnému zkrácení. Obvodní soud měl při rozhodování o důkazním návrhu více vzít v úvahu, že společenská realita je složitější než pouhé zachycení právních formulací do písemností a že občas mohou být smlouvy uzavírány v omylu či jako simulované právní jednání. V této souvislosti se zaměřuje na předpoklady výkonu funkce soudce, který by měl společenskou realitu znát. Z důkazu výslechem účastníka by podle stěžovatele soudy nejlépe získaly názor na jeho přístup k věci. Vzhledem k tomu, že obecné soudy neprovedly důkaz výslechem účastníka a rozhodly pouze na základě listin, měly stěžovateli odepřít možnost vyjádřit se k věci.
7. Stěžovatel obecným soudům dále vytýká, že více nezkoumaly jeho duševní stav. Tvrdí, že kvůli simplexnější osobnosti je vhodný k užití jako tzv. bílý kůň. Právě takové osoby má vedlejší účastnice vyhledávat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Argumentací stěžovatele zaměřenou na jeho duševní stav v době uzavření předmětné smlouvy o převodu bytové jednotky se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť jde o aplikaci podústavního práva, přesněji §581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a řešení této otázky nedosahuje ústavního rozměru. Ústavní soud proto není oprávněn do jejího řešení jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Z tohoto důvodu se Ústavní soud rovněž nemohl zabývat jakýmikoliv skutkovými tvrzeními stěžovatele o uvedení v omyl a simplexní osobnosti, či spekulacemi o účelovém vyhledávání osob podobných stěžovateli vedlejší účastnicí.
12. Ústavního rozměru by mohlo dosáhnout stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy neprovedly dokazování výslechem účastníka, o nějž by mohl opírat pravdivost tvrzených skutečností o svém duševním stavu v době právního jednání. I tento argument je však třeba odmítnout. Podle §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, sice platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, nicméně o tom, které z navrhovaných důkazů se provedou, rozhoduje soud. V případě nevyhovění důkaznímu návrhu je povinností soudu takový postup zdůvodnit. Obvodní soud sice nesprávně neprovedl důkaz výslechem účastníka pro jeho údajnou nevěrohodnost (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01, z nějž vyplývají dovolené důvody neprovedení navrženého důkazu; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nicméně toto pochybení bylo odstraněno rozhodnutím městského soudu, který uvedl, že důkaz výslechem účastníka nebyl proveden proto, že jde o podpůrný prostředek, který přichází v úvahu pouze tehdy, nelze-li tvrzenou skutečnost dokázat jinak. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že schopnost stěžovatele právně jednat nebyla zpochybněna jinými důkazy, zejména znaleckým posudkem.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku obvodního soudu, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu