ECLI:CZ:US:2018:3.US.2019.18.1
sp. zn. III. ÚS 2019/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PRECHEZA a. s., sídlem nábř. Dr. Edvarda Beneše 1170/24, Přerov, zastoupené Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou, sídlem Kramářova 3379, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2018 č. j. 21 Cdo 2984/2017-334 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2017 č. j. 16 Co 170/2016-303, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Václava Herzingera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 11. 2015 č. j. 10 C 135/2013-246, poté co mu věc byla vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení, zamítl žalobu vedlejšího účastníka na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 3. 12. 2012. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soud změnil tak, že určil neplatnost výše uvedené výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatelovo dovolání poté odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, protože v něm stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, namítá, že vadný interpretační postup krajského soudu vykazuje prvky libovůle, neboť zcela abstrahoval od provedených důkazů a v rozporu s nimi "vytvořil jakousi virtuální realitu složenou z domněnek a fabulací". Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti opakovaně akcentuje, že vedlejší účastník měl v rozhodné době v krvi takové množství alkoholu, jež objektivně není slučitelné s plněním pracovních povinností, což však krajský soud ve svém rozhodnutí vůbec nevzal v potaz. Vzhledem k předchozímu rozhodnutí krajského soudu navíc považuje stěžovatelka napadený rozsudek za překvapivý; napadená rozhodnutí jsou pak podle názoru stěžovatelky rovněž nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 10 až 12) přípustná není.
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
5. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že ve stěžovatelčině dovolání "byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.", pročež "v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat".
6. Stěžovatelčino dovolání bylo tedy odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nevymezila způsobilý dovolací důvod, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. jedna z podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Této skutečnosti přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje.
7. Pakliže tedy stěžovatelčino dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo (stěžovatelka neprokázala opak), nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný.
8. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
9. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu.
10. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka neoznačila způsobilý dovolací důvod, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 věta první o. s. ř., nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 o. s. ř.).
11. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
12. V takovém případě pak ani nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu