ECLI:CZ:US:2018:3.US.2064.18.1
sp. zn. III. ÚS 2064/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti VODOVRTY, s. r. o., sídlem Ladova 195/58, Mariánské Lázně, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 č. j. 32 Cdo 669/2018-233, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ISLET INVEST, s. r. o., sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 91 800 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady zbytku ceny za provedené dílo (vrt). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 70 Co 306/2017-220 změnil jemu předcházející vyhovující rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 4. 2017 č. j. 4 C 299/2011-192 tak, že žalobu zamítl. Žaloba byla zamítnuta z důvodu, že dílo nebylo řádně provedeno, když stěžovatelka neprokázala svá tvrzení o provedení čerpací zkoušky, která byla nutnou podmínkou pro předání díla vyplývající ze smlouvy o dílo.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2018 č. j. 32 Cdo 669/2018-233 odmítl dovolání stěžovatelky pro vady, neboť neobsahovalo obligatorní náležitosti a nebylo tak možno posoudit jeho přípustnost [srov. §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka se ohledně přípustnosti dovolání omezila na tvrzení, že "dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného, a i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena a také proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", což však podle Nejvyššího soudu nepředstavuje relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Brojí toliko proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že dovolání odmítl, přestože podle jejího názoru jednoznačně konkretizovala právní otázku, kterou má Nejvyšší soud vyřešit a která dosud judikaturně řešena nebyla. Touto otázkou bylo, zda lze použít na daný případ §555 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), podle něhož platilo, že jestliže podle smlouvy má být řádné provedení díla prokázáno provedením dohodnutých zkoušek, považuje se provedení díla za dokončené teprve, když tyto zkoušky byly úspěšně provedeny. S názorem vysloveným městským soudem o možném použití citovaného ustanovení by podle stěžovatelky bylo možno souhlasit za předpokladu, že by ve smlouvě o dílo bylo skutečně dohodnuto jako podmínka řádného provedení díla uskutečnění čerpací zkoušky. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti skutkový závěr, že by taková podmínka byla ve smlouvě o dílo vůbec dohodnuta, zpochybňuje. Následně uzavírá, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, když odmítl dovolání jen z toho důvodu, že určitou náležitost nevyjádřila zcela pregnantně, či neoznačila některá rozhodnutí soudu, od kterých se má rozhodovací praxe odchýlit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že se nezabýval jí nastolenou otázkou, která dosud nebyla v jeho judikatuře řešena. Touto otázkou měla být (ne)možnost aplikace §555 odst. 2 obch. zák. v posuzované věci. Stěžovatelka přitom nesouhlasí se závěrem městského soudu, že by ve smlouvě o dílo jako podmínka pro řádné provedení díla bylo dohodnuto provedení čerpací zkoušky. Tímto stěžovatelka zpochybňuje zjištěný skutkový stav (ze stěžovatelkou přiloženého rozsudku městského soudu se totiž podává, že městský soud ve shodě s obvodním soudem vzal potřebu uskutečnění čerpací zkoušky jako podmínku pro řádné provedení díla vyplývající ze smlouvy o dílo za prokázanou). Stěžovatelka zde přehlíží, že posouzení správnosti skutkových zjištění soudů není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 věta první o. s. ř.) a proto ani přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Za daného stavu nelze tedy v postupu či rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřovat porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se tak shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka neformulovala žádnou otázku, která by byla schopna založit přípustnost dovolání a ani neuvedla, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti jejího dovolání. Nejvyšší soud zároveň jasně a srozumitelně vysvětlil, proč není dovolání stěžovatelky přípustné a v čem je vadné.
8. Ústavní soud ve výše uvedené souvislosti připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud na jedné straně připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Na druhé straně je však třeba současně dodat, že v době podání stěžovatelčina dovolání již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu