ECLI:CZ:US:2018:3.US.2091.18.1
sp. zn. III. ÚS 2091/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Kálmán Nagy, zastoupeného Mgr. Michalem Šimetkou, advokátem, sídlem Štefánikova 244/18a, Kopřivnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. dubna 2018 č. j. 10 Ads 224/2016-22, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2016 č. j. 20 Ad 2/2016-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovateli byla z důvodu hmotné nouze vyplácena dávka - příspěvek na živobytí. Od června 2015 mu byla Úřadem práce České republiky - krajskou pobočkou v Ostravě (dále jen "úřad práce") tato dávka snížena z částky 4 480 Kč na 267 Kč. Snížení bylo odůvodněno změnou v okruhu společně posuzovaných osob, když od 1. 6. 2015 byla pro účely nároku na dávku společně se stěžovatelem posouzena paní Edita Hladíková. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí úřadu práce rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 23. 11. 2015 č. j. MPSV-UM/30811/15/9S-MSK potvrzeno.
3. Rozhodnutí ministerstva napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 9. 2016 č. j. 20 Ad 2/2016-39 zamítl s odůvodněním, že ministerstvo zjistilo dostatečně skutkový stav a též ho správně vyhodnotilo. Stěžovatel i Edita Hladíková nejprve uvedli, že společně hospodaří, toto prohlášení změnili a popřeli až po zjištění, že to pro ně má nepříznivé důsledky. Společné hospodaření vyplývá dle krajského soudu i ze sociálního šetření provedeného dne 12. 5. 2015. Správní orgány správně vyhodnotily důkazy, které si vzájemně odporovaly, neboť původní sdělení dobrovolně učiněné z vlastní iniciativy logicky vyhodnotily jako pravdivá, a následná tvrzení jako účelová. Stěžovatel v prvostupňovém řízení nenamítl, že by nerozuměl českému jazyku, proto také tyto námitky uplatněné až v odvolacím řízení a v žalobě je nutno posoudit jako účelové. Stěžovatel byl povinen prokázat správním orgánům, že s Editou Hladíkovou společně nehospodaří, přesto ve správním řízení důkaz jejím výslechem nenavrhl. Ministerstvo přitom nepochybilo, když její výslech neprovedlo z vlastní iniciativy, neboť správní orgány neměly povinnost vyhledávat důkazy potvrzující tvrzení stěžovatele. Ve věci není podstatné ani zjištění ze sociálního šetření ze dne 24. 9. 2015, neboť ministerstvo posuzovalo způsob společného soužití v době rozhodné pro posouzení nároku, tj. v květnu 2015. Stěžovatel měl při šetření dne 12. 5. 2015 příležitost srozumitelně vysvětlit, zda společně s Editou Hladíkovou hospodaří či nikoliv, což se nestalo. Na tomto stavu nic nemění to, že soužití stěžovatele a Edity Hladíkové bylo v předcházejícím i následujícím období posouzeno jako samostatné.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v průběhu správního řízení neunesl důkazní břemeno ohledně odděleného hospodaření s Editou Hladíkovou, neboť nejprve podepsal formulář o oznámení změn v okruhu posuzovaných osob, ve kterém potvrdil údaje uvedené Editou Hladíkovou a potvrdil svým podpisem i záznam ze sociálního šetření ze dne 12. 5. 2015, který obsahoval zjištění o společném hospodaření a úhradě společných nákladů na domácnost, následně pak tyto údaje popřel, a uváděl důvody, jak ke sdělení či potvrzení uvedených skutečností došlo (omyl v tom, jaký tiskopis podepisuje, horší porozumění českému jazyku vzhledem k jeho maďarské národnosti), nenavrhl však žádné důkazy pro to, aby vyvrátil společné hospodaření, jak vyžaduje zákon.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že podepsal záznam o sociálním šetření ze dne 12. 5. 2015, stejně tak pravděpodobně i formulář o oznámení změn v okruhu posuzovaných osob, poukazuje však na omyl spočívající ve slepé důvěře k pracovnicím sociálního odboru tento protokol sepisujících, a na nedostatečné a nesrozumitelné poučení od správních orgánů (zejména s ohledem na jazykovou a osobnostní vyspělost stěžovatele), nehledě ke skutečnosti, že stěžovatel si osobně předmětný formulář na městském úřadě nepřevzal ani nedoručil, a nebyl u jeho vyplňování. Proto když se stěžovatel dne 11. 5. 2015 dostavil na úřad práce a uvedl, že od posledního šetření nedošlo k žádným změnám, nevěděl, že se ve spise nachází podklady k žádosti o příspěvek na živobytí ze dne 29. 4. 2015 předložené Editou Hladíkovou, a domníval se, že i nadále budou s paní Hladíkovou posuzováni jako společně nehospodařící. Následně pak stěžovatel a Edita Hladíková doložili svá čestná prohlášení, ke kterým však správní orgány ani soudy nepřihlížely, ani neprovedly navrhovaný výslech Edity Hladíkové. Uvádí-li Nejvyšší správní soud, že v případě stěžovatele se jedná o osobu ve věcech dávek hmotné nouze zkušenou, která si musela být vědoma, že podpisem protokolu o šetření potvrzuje skutečnosti v něm uvedené, uvádí stěžovatel, že je maďarské národnosti, přičemž oproti tvrzení Nejvyššího správního soudu tuto skutečnost namítal ve svém odvolání ze dne 20. 10. 2015 a ve správní žalobě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho povinností perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
8. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Dospěje-li na základě výše uvedeného postupu Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
9. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěru správních soudů, v ústavní stížnosti však v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou v průběhu řízení již uplatnil a která, jak bylo uvedeno výše, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Není totiž na Ústavním soudu, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních soudů, resp. aby se věcí zabýval ve stejném rozsahu, jako činí tyto soudy, anebo dokonce správní orgány v řízení o poskytnutí dávky pomoci v hmotné nouzi.
10. Ústavní soud neshledává důvod, aby v této konkrétní posuzované věci závěr Nejvyššího správního soudu či krajského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení úřadu práce. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostačujícím způsobem vyjádřily.
11. To platí i pro námitku neporozumění obsahu formuláře či šetření správního orgánu na místě samém. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že dne 22. 4. 2015 doručil stěžovatel úřadu práce formulář nazvaný "Ohlášení změn v okruhu společně posuzovaných osob", ve kterém sám označil, že slouží pro účely příspěvku na živobytí zaškrtnutím příslušné kolonky. S účinností ke dni 22. 4. 2015 přihlásil stěžovatel jako společně posuzovanou osobu Editu Hladíkovou. Dne 29. 4. 2015 dodala Edita Hladíková úřadu práce doklad o výši měsíčních příjmů a prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech pro účely dávky pomoci v hmotné nouzi. Při jednání téhož dne Edita Hladíková uvedla, že se stěžovatelem společně hospodaří. Dne 11. 5. 2015 se stěžovatel dostavil k úřadu práce a stvrdil, že k žádným změnám od posledně nahlášených změn nedošlo. Na základě výše uvedeného proběhlo v bydlišti stěžovatele dne 12. 5. 2015 sociální šetření. V záznamu tohoto šetření je uvedeno, že stěžovatel obývá předmětný byt spolu s Editou Hladíkovou, přičemž společně užívají veškeré vybavení domácnosti a mají společné jídlo v lednici. Zjištěné skutečnosti vyhodnotily správní orgány jako svědčící o společném hospodaření stěžovatele a Edity Hladíkové.
12. Je tedy zjevné, že to byl stěžovatel a Edita Hladíková, kteří do té doby dlouhodobě společně užívali byt, ale byli pro účely dávky hmotné nouze posuzováni samostatně, kdo svým podpisem na příslušných formulářích a protokolu sepsaném při šetření stvrdili, že společně hospodaří. Závěr soudů, že obsah správního spisu v části týkající se období posuzování nároku a výše předmětné dávky je autentický a naprosto vypovídající o situaci v posuzovaném období, a že stěžovatel účelově začal tvrdit, že s Editou Hladíkovou společně nehospodaří až poté, co mu bylo známo, že dojde ke snížení příspěvku na živobytí, Ústavní soud považuje za ústavně souladný, stejně tak jako způsob, jakým se soudy vypořádaly s otázkou (účelově tvrzeného) neporozumění českému jazyku a s (pro zjištění skutkového stavu nadbytečného) výslechem Edity Hladíkové.
13. Ústavní soud proto dovozuje, že napadené rozsudky nevykazují prvky libovůle, neboť je z jejich odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah soudy vycházely, a jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatele nemíří do oboru práva ústavního, ale směřuje do hodnocení jím předložených důkazů z hlediska prokázání tvrzených skutečností.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu